Datum: 24.04.2026 — 01.05.2026
Začátek: 19:00

 

Proč se zabývat dekolonizací vesmírného výzkumu, když na Měsíci nic nežije, tamní rigolit nikdo nevlastní, a lunární expedice tím pádem nemají koho ohrozit?

„Je to kolonialita spíše než zvědavost, co stojí v samotném středu západních představ o průzkumu vesmíru,“ otevírá svůj text Coloniality and the Cosmos teoretička Natalie B. Treviño. Tímto výrokem naznačuje, že moderní diskurz o dobývání vesmíru není neutrálním projektem poznání, ale navazuje na historické struktury moci, expanze a přivlastňování, které formovaly koloniální modernitu. Upozorňuje tak na více než pět set let trvající tradici objevných výprav, jež posouvaly „poslední hranice“ evropského poznání a jejichž výsledkem, i přes rozsáhlý vědecký přínos, byla genocida původních skupin lidského i ne-lidského obyvatelstva, extrakce přírodních zdrojů a šíření imperiální ideologie „bílého muže“.

Tuto ambivalenci vědecké mise výstižně ilustruje příklad mořeplavby Jamese Cooka z let 1768–1770, na kterou upozorňuje antropolog William Lempert, jenž byl v roce 2018 součástí výzkumné skupiny Indigenous v rámci amerického programu SETI (Search for Extraterrestrial Intelligence). Expedice Cookovy lodi HMS Endeavour, organizovaná Královskou společností ve spolupráci s britským námořnictvem, měla na Tahiti oficiálně pozorovat přechod Venuše přes Slunce, což by dopomohlo k přesnějšímu výpočtu vzdálenosti Země od Slunce. Neoficiálně však Cook obdržel od anglického krále pokyn hledat a případně nárokovat pro Británii Terra Australis Incognita — předpokládaný „jižní kontinent“. Což se také stalo.

Ideologie objevování, kumulace majetku a vztyčování vlajek je zakořeněna jak v jazyce vesmírných kolonií, tak v samotných principech objevného výzkumu. Příkladem jsou vize miliardáře Jeffa Bezose a jeho společnosti Blue Origin, jež počítají s přesunem těžkého průmyslu do vesmíru a budováním orbitálních kolonií, které by dle jeho představ měly ulevit mateřské planetě zmítané klimatickou krizí. Takové plánování budoucnosti splývá s představou kosmu jako dalšího prostoru vhodného pro expanzi, těžbu a ekonomický růst, s nímž si dostatečně bohatý a technologicky vybavený člověk může nakládat, jak se mu zlíbí. Koloniální kosmologie neskončila s posledním „objeveným“ územím, ale prostřednictvím industriální modernity přetrvala do současnosti, kde se strategie násilí, vlastnictví a komodifikace nadále reprodukují. Spolu s nimi přetrvávají i představy budoucnosti, které opakují existující mocenské struktury a společenský řád.

Slavná věta, často připisovaná Slavoji Žižekovi a původně formulovaná Fredericem Jamesonem, že je snazší představit si konec světa než konec kapitalismu, nabývá s každým dalším vypuštěným satelitem či výzkumným robotem multiplanetárních rozměrů. Čeká nás budoucnost, v níž sociální nespravedlnost drží většinu lidstva v mizerných podmínkách, ať na Zemi, na Měsíci, či na Marsu? Treviño i Lempert shodně tvrdí, že možnou cestou, jak se dostat z této nekonečné exploatační smyčky, je učit se od národů a společností, které přežily a udržely si svou identitu a kulturu i v podmínkách koloniálního násilí a útlaku.

Takové vize zatím sice neplní titulky hlavních zpráv, ale představují výrazný proud v současném umění. Jedním z průkopnických děl tohoto přístupu, vzniklým v době misí Apollo a přistání Američanů na Měsíci, je afro-futuristický film Space Is the Place z roku 1974 režiséra Johna Coneyho, jehož koncept vytvořil básník, hudebník a vizionář Sun Ra. Ve filmu se Sun Ra, jazzový hudebník a filosof „z vesmíru“, vrací na Zemi, aby prostřednictvím své hudby a kosmické vize ukázal alternativní cestu vysvobození afroamerické komunity z útlaku a segregace. Cesta do vesmíru se tak v jeho podání stává metaforou osvobození lidí i kultury.

Larissa Sansour ve svém krátkém filmu Space Exodus z roku 2009 v této tradici pokračuje, když zapichuje palestinskou vlajku do povrchu Měsíce, za doprovodu arabsky laděné melodie z Vesmírné odysey Stanleyho Kubricka. Kriticky mířená sonda vycházející z popularizačních a romantizujících představ lidské budoucnosti ve vesmíru tak vytváří podmanivý obraz, který reflektuje přetrvávající násilné vykořenění palestinského národa a současně upozorňuje, že vesmírné aktivity nejsou neutrálními imaginacemi, ale zrcadlem historických i současných politických vazeb pozemské společnosti.

„Jedním z určujících rysů liberalismu je, že musí být omezována představivost. Představte si Měsíc jako prostor, kde může být imaginace neomezená. Například – můžete se tam procházet nazí,” říká jeden z dotazovaných učenců ve filmu Doppelgängers³ (2024) režisérky a zakladatelky oddělení zážitků a kosmické kultury v SETI Institute a NASA Ames Research Center, Dr. Nelly Ben Hayoun‑Stépanian. Ta spolu se svými dvojnicemi Myriam a Lucií zkoumá diasporické, queer a ekofeministické perspektivy osidlování Měsíce. Vychází přitom z vlastní zkušenosti s mezigeneračním traumatem alžírské genocidy a z rozhovorů s odbornicemi a odborníky napříč různými obory, které ještě před misí vede spolu se svými paralelními já. Společně hledají klíč k civilizaci osvobozené od vesmírné komercializace a imperialismu. S využitím experimentálních vizuálních a zvukových vrstev, pro které autorka oslovila ke spolupráci například Pussy Riot či Colin Self, film vytváří prostor, kde traumatické zkušenosti z dřívějška mohou inspirovat představy osvobozené od kolonialistických a komerčních narativů o životě člověka ve vesmíru.

Sára Märc

 

Nelly Ben Hayoun-Stépanian: Doppelgängers³, 2024, 73′

Larissa Sansour: Space Exodus, 2009, 5′

 

Kurátor*ka: Sára Märc

Produkce: Tereza Vinklárková, Nela Klajbanová

Grafika: Nela Klímová

Korektury: Michal Jurza

Překlad: Jan Ciosk

Fotodokumentace: Lucie Sasínová

Poděkování: Academia Film Olomouc a překladatelka Natálie Dutá

Uskutečněno za finanční podpory: Magistrátu hl. města Prahy, MKČR