Lucie Rosenfeldová a Matěj Pavlík
Technologie sebedotýkání oka

Samostatná výstava Lucie Rosenfeldové a Matěje Pavlíka

vernisáž: 1. 7. 2021
dernisáž: 25. 7. 2021

Opatrně si začnu konečky prstů mnout zavřené oči. Snažím se rovnoměrně rozložit tlak a sleduji, jak pod bříšky prstů vznikají světelné obrazce na černobílém pozadí, z kterého prosvítají tlumené barvy. Kyselinově žhnoucí potůčky se spojují do větších celků a září žlutou, hnědou a oranžovou barvou. Čtvercová dlažba na pozadí pravidelně problikává v negativním provedení, zatímco se postupně prohlubuje ve spirálovitých, nekonečně rotujících fraktálech. Pohled je to celkem zábavný, připomíná mi opojení fenylethylaminy. Po chvíli mě oči začínají bolet, a tak s tím přestávám. Pár minut mi trvá, než dokážu zaostřit a přivyknout na zatemněnou místnost galerie.

Výstava Technologie sebedotýkání oka umělecké dvojice Matěje Pavlíka a Lucie Rosenfeldové na základě jevu fosfénu ukazuje, nakolik je lidské vnímání ovlivněno ideologickými, sociálními a kulturními faktory. Fosfény – označení pochází z řečtiny, kde fos představuje světlo a fainomenon fenomén – by se daly popsat jako světelné mžitky vyvolané tlakem na oči. Vznik a působení těchto barevných tvarů zkoumali filozofové, vědci a lékaři již od starověku.

Dvoukanálová video instalace pracuje s formálně odlišnými přístupy ve svém zpracování. Vývoj fosfénů je nejprve vyprávěn z historického hlediska pomocí animovaných kreseb a příkladů vědeckých experimentů, které ukazují provázanost ideologie s tělesnou biomechanikou. Světlo bylo pro středověkého člověka důležitým nástrojem vědění, neboť iluminuje vše kolem nás. Kritický obrat během osvícenství narušil novoplatónskou a středověkou představu člověka, který světelné paprsky vysílá. S tím byla záhy vyvrácena i hypotéza, že velcí muži dějin světlo vyzařují. Barevné skvrny, které vidíme, se stávají subjektivním nástrojem, jenž zprostředkovává zrakové osvobození od předmětného světa a nabízí možnou provázanost moderního abstraktního umění s romantickou fyziologií. Nakolik ale patří subjektivní pohled vědomému jedinci, zůstává otázkou.

Druhá část videoinstalace pracuje s performativitou filmového jazyka a pomocí detailních záběrů divákům představuje tělo jako technologii. Technologii, která pomocí vtělování obrazů neustále zefektivňuje a hněte lidskou schránku, a ovlivňuje tak lidský subjekt. Dráždění oka, tedy uměle vyvolaný zdroj fosfénů, představuje příklad možného činidla ovlivňujícího naše vnímání. Zakreslené fosfény se stávají obrazy vnějšího tlaku, jenž bereme jako něco daného.

Na proměně výkladu fyziologie oka podle ideologické základny ukazují umělci důležitost vědecké imaginace. Imaginaci lze chápat jako schopnost vyvolávat v člověku obrazy a představovat si možné změny. Tato způsobilost bývá mylně přisuzována výlučně umělcům. Pavlík s Rosenfeldovou poukazují na důležitost všeobecně sdílených obrazů, které neovlivňují jen směřování společnosti a způsob soužití, ale mají vliv i v osobní rovině při formování tělesnosti.

Tomáš Kajánek

 

Lucie Rosenfeldová studovala na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze, nejprve v ateliéru malby Jiřího Černického a poté v ateliéru sochařství u Dominika Langa a Edith Jeřábkové, kde absolvovala v roce 2017. Samostatně svoji tvorbu představila v galeriích Plato, etc., Tvar a společně s Matějem Pavlíkem v Galerii Jelení. Spolu s Alžbětou Bačíkovou a Martinou Smutnou se účastnila skupinové výstavy Against Nature. Mladá česká umělecká scéna v Národní galerii v Praze. Její filmy byly rovněž zahrnuty do řady projekcí v Česku i v zahraničí. Je držitelkou hlavní ceny přehlídky Jiné vize PAF Olomouc (2016).

Matěj Pavlík studoval na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze v ateliéru fotografie pod vedením Aleksandry Vajd a Hynka Alta, později Martina Kohouta, kde absolvoval v roce 2017. Pavlíkova umělecká praxe zahrnuje řadu autorských spoluprací, jmenovitě s Lucií Rosenfeldovou v Galerii Jelení, spolukurátorskou činnost v Galerii 207 a účast na několika ročnících festivalu Fotograf. Samostatně se představil v galerii A.M.180. Pavlík je jedním z iniciátorů Pracovní skupiny pro výzkum mimosmyslové estetiky, která se stala v roce 2020 jedním z laureátů Ceny Jindřicha Chalupeckého.

kurátor: Tomáš Kajánek
architektura: Michaela Marešová
produkce: Anna Davidová
grafika: Nela Klímová
překlad: Ian Mikyska
poděkování: Markéta Jonášová, Max Máslo, David Řeřicha, Jan Kašpar, Tomáš Procházka, Michal Jurza, James Mansfield

Projekt vznikl za finanční podpory Magistrátu hl. města Prahy a Ministerstva kultury ČR.