Morava je v našich srdcích. Petr Šprincl je “naplaveninou” z Moravy (ostatně jako pisatel tohoto textu), který stále pociťuje ke svému rodnému kraji neodolatelnou náklonnost i nenávist. Projekt, který Petr prezentuje v etc. galerii dostal název dle stejnomenného filmu, který byl mimo jiné promítán v letošní soutěžní sekci Jihlavského dokumentárního festivalu. Zároveň jsou na výstavě prezentovány první artefakty, které odkazují k jeho připravovanému pokračování, ve kterém se bude prolínat neblahá minulost válečného Slovácka s okultními ozvěnami “divokých” devadesátých let.

Petr, nedávný absolvent brněnské FAVU, využívá k tvorbě svých filmů okruh svých přátel a spolupracovníků, a při tvorbě nízkonákladových rozpočtů svých filmů zastává mnoho funkcí zároveň. Tento DIY princip práce mu paradoxně umožňuje plně rozvíjet rozličné mystifikace, které se proplétají celou jeho dosavadní prací, stejně tak jako nezakrývané zaujetí vizuální pokleslostí.

Petr přistupuje k práci s vizuálním materiálem podobně jako Karel Vachek v legendárním snímku Moravská Hellas. Oba snímky pranýřují zvětrávání moravského folkloru. Zatímco u Vachka se jedná o dílo již padesát let staré, které nás překvapuje svojí svěžestí, Petrova práce nás trochu irituje svojí bezčasovou zatuchlostí. Je zlomyslnou persifláží VHSkových snímků rodinných slavností, ve které čas doslova hraje svoji roli, je další nejistou rovinou svědomité inscenace (na)hraného dokumentu.

Expanze nesourodých pohledů, které testují odolnost diváka, jak velkou míru manipulace dokáže vstřebat. Nebo se snad opravdu jedná o autentický sebraný materiál? Proč se máme dívat na trochu trapné herecké etudy spojené s nepříjemným zrnitým obrazem- celá ta mystifikační hra, není toho už trochu moc? Snímek, který již na výše zmíněném jihlavském promítání vzbudil negativní ohlasy k jeho žánrové vykolejenosti, který zdánlivě nebere nic vážně. Neměly by se začít řešit skutečné problémy – reflektovat naši skutečnou realitu?

Zaposlouchejme se do čteného komentáře. Paní Ivana Slabáková čte pasáž z textů význámého religionisty Mircea Eliadeho, a svědomitě pronášený text nás začíná mrazit, když si uvědomíme, že jeho autor byl aktivním podporovatelem rumunského fašistického hnutí Železná garda a diplomatem rumunského fašistického státu ve válečných dobách. Tato víceméně bulvární poznámka by byla absolutně nevýznamná, kdyby se slova o vlasti, kraji, atd.  nebezpečně neobjevovala ve stále se fašizujícím slovníku nejpřednějších politických představitelů.

Naše rodná půda nás determinuje. Laciné národovectví se stále více upíná k budování umělých mýtů. Umělecký nonsens, kterým je určitě i snímek Morava, krásná zem musí tyto nahnědlé strůjce staronové nacionality iritovat svojí svobodou. Doufejme, v zájmu celé společnosti, že nenastanou chvíle, kdy takové nevinné kálení do vlastního hnízda, s potleskem davu, nebude všeobecně perzekuováno.