Datum: 21.10.2019 — 17.11.2019
Pásmo Potřeba sdílení představuje umělecká videa, jejichž autorky a autoři pracují s audiovizuálním obsahem sdíleným uživateli prostřednictvím sociálních médií, a to především prostřednictvím platformy YouTube. Umělkyně a umělci pracují s obsahem vytvářeným uživateli jako se symptomatickým materiálem, který podrobují srovnávací analýze, aby odhalili ustálené vzorce chování na internetu. V množství dat, která po sobě uživatelé internetu zanechávají, dominuje z velké části profesionální komerční produkce, ale najdeme v nich i obsah, který svými dokumentárními atributy zaznamenává způsob života různých společenství. Představa, že tyto audiovizuální materiály zaznamenávají pravdivou výpověď o svých tvůrcích, je však některými umělci zpochybňována. Umělci ve svých videích poukazují na strukturu vykořisťujících vztahů, které se na zdánlivě demokratických platformách odehrávají, neboť obrazy vytvořené uživateli mohou být snadno přivlastněny a zneužity ke stereotypnímu zobrazení určitého společenství. Analýza obsahu vytvářeného uživateli nemusí nutně spočívat v privilegovaném typu distancovaného voyeurismu, ale slouží i jako nástroj empatie. Sdílením osobní zkušenosti tak může docházet k aktivizaci soucitu a solidarity.
Tomáš Kajánek
Daniil Revkovskiy & Andrey Rachinskiy – Labor Safety in Dnipropetrovsk Region (2018)
Neozoon – Call of the wild (2016)
Neozoon – MY BBY 8L3W (2014)
Aria Dean – Eulogy for a Black Mass (2019)
Penny Lane – The Pain of Others (2018)
Duševní vlastnictví a tvůrčí práce ve vzdouvající se vlně všeho
Alexandra Juhasz
Jak popsat něco, co je zároveň jenom samo sebou i vším?
Jak popsat, jaká taková věc je?
– Aria Dean, Eulogy for a Black Mass
Kdekdo, lépe řečeno téměř každý, dnes bere do rukou kameru, aby s její pomocí popsal svou věc. Lidé dnes drží telefon s kamerou téměř neustále. Zapnou ji, namíří ji na svět a nahrávají podmínky v DOLU BAŤKIVŠČYNA ve městě KRYVYJ RIH na Ukrajině (použito ve filmu Labor Safety in Dnipropetrovsk Region) nebo natočí svou kamarádku, jak si nacvičuje taneční kroky odkoukané z nekonečných videí s černou hudbou a kulturou (použito ve filmu Eulogy for a Black Mass) nebo natočí póry své pokožky, které záhadným způsobem vypouštějí zvláštní vlákna neznámého původu (použito ve filmu The Pain of Others), nebo zachytí žirafu, jak se tiše pase v savaně (použito ve filmu Big Game). Pak každý z těchto kdejakých lidí vyvěsí své video o té své věci na internet: jedno video a jeho vybroušené zachycení konkrétního místa/času, nic víc nebo míň než všední, výjimečné zobrazení té věci samé. Každá z těch věcí je dokonalá díky své konkrétnosti. Všudypřítomnost a lehkost, s jakou se vytváří a sdílí každé video, rychle mění každou výjimečnou věc v kdeco, a tudíž v takřka nic. A tak hodnotu tvůrčí práce potřebné k vytvoření videa, ale i onu originální věc samu o sobě, rychle spláchne moře všeho.
Jak tu věc popsat, když jí neustále hrozí, že se každou chvíli stane ničím?
Někdo chce svou věc nejen popsat – zaznamenat a sdílet ji tak, jak je – ale také vysvětlit a rozvést tím, že k popisu přidá analýzu nebo pocit. Tak se vrátí ke svému telefonu nebo počítači a podá svědectví o svých silných citech ke své čistokrevné kočce či psovi (použito ve filmu MY BBY 8L3W) nebo o příšernostech, které jí lidé na internetu píšou ohledně obav, že jí z obličeje lezou červi (ve filmu The Pain of Others). Muž na Ukrajině namíří kameru na své kolegy, když slouží requiem za mrtvou myš (ve filmu Labor Safety in Dnipropetrovsk Region): je to zároveň svatokrádež i odkaz na obvykle nikým nezaznamenané, nedostatečně připomínané kacířské hrůzy všech dělníků. Protože je každá taková věc definitivně místně i osobně konkrétní, stejně jako každé další lidmi vytvořené video, které už je natočené a čeká na své diváky online, stane se i z ní naprosto postradatelné plovoucí smetí.
Přestože i na všechna původní videa vynakládají jejich autoři tvůrčí práci, sami zůstanou bezejmenní (až na jejich anonymizující přezdívky na YouTube); přesto, nebo spíše právě proto, že mají své unikátní tváře, přesné místo pobytu a své osobní interpretace. Jejich práce je výjimečná, její hodnota spočívá v jejím konání: v natáčení a nahrávání, v očekávání lajků a sdílení, v potěšení z jejího (potenciálního) pohybu. „Jestli se vám to líbí, palec nahoru, sdílejte,“ říká @4eyes2sea o jednom ze svých mnoha morgellonových videí (ve filmu The Pain of Others), které je samo jen kapkou v moři jejích vlastních produkcí na toto téma zaplavujících YouTube; nemluvě o tom, jak malou, leč hmatatelnou roli hraje v nekonečném proudu výtvorů dalších spolutrpících, kteří podobným způsobem svědčí o své bolesti plynoucí ze stejného či obdobného trápení.
Někteří z těchto všedních umělců mají politické či tvůrčí záměry, jiní hledají sounáležitost, ale jakmile oni sami či jejich konkrétní věci spadnou do oceánu všeho, které je zároveň ničím, jak může kdokoli uvěřit, že jeho či její práce něco znamená či nějak působí? „Všichni potřebujeme lidi, všichni potřebujeme lidskou lásku. Všichni potřebujeme lidi, kteří nás chápou, milují nás, přijímají nás,“ vysvětluje Tasha, @TashaLee, další youtuberka, kterou trápí morgellony (ve filmu The Pain of Others), onemocnění, v jehož existenci většina lidí nevěří a nikdy neuvěří.
Jak popsat něco, co je jen samo sebou a zároveň i vším, a tudíž vlastně ničím? Jak popsat, jaká taková věc je?
Těžko! A proto se do toho vkládají umělci. Zapnou své počítače, podívají se na YouTube a pustí se do práce. Duo Revkovskiy a Andrey Rachinskiy, skupina Neozoon, kritička a tvůrkyně videí Aria Dean, filmařka Penny Lane, ti všichni dělají podstatnou práci, když sdílejí „uživateli vytvářený obsah nalezený online, zejména na YouTube“ a vyjadřují se k němu. Tam mají přístup ke každé věci samé, vytvořené nekonečným zástupem různých „kdekdo“ a naskýtající se nyní profesionálnímu umění. Splétají dohromady videa o věcech samých od jiných lidí. Možná přidají pár titulků, hlasový komentář, nějakou hudbu. A možná ne. Ale jejich nová videa, tyto nové věci, které všechny popisují cosi výjimečného tím, že je to zrovna takové jako všechna ta předchozí videa, byť rozsahem menší a už teď nevýznamné, vznikají z nového druhu práce, z obrušování nového druhu věcí samých o sobě. A nemusí už zapínat kameru, aby popsali tuto (svou) věc.
Tvůrčí práce umělce, který tvoří videa – očišťování, prostříhávání a zostřování prostřednictvím montáže – proměňuje všechna ta vše (která byla kdysi na okamžik něčí skutečnou věcí samotnou) v nové cosi, stvořené ze všeho, ničeho, a také z mnoha nenápadných věcí. Protože se tato práce stává novou věcí v sobě a o sobě, (znovu)nabývá hodnoty tím, že uniká nevyhnutelné nicotě nerozlišeného moře nebo vůči ní vytváří protitlak tím, že z trosek vytahuje úlomky a upravuje je pomocí jemných dovedností, postupů, analýz a rukopisů. Stejně jako ti, které využívají, i tito tvůrci sami mají vzácné umělecké kvality: střih a nahrávání na internet, očekávání lajků a sdílení, radost z pohybu. A podobností je více. Jejich tvorba je také uložena online a očekává se, že bude stejně postradatelná jako videa, která používají. (I když ne tak zcela, jelikož jejich dílo se také může přesunout do muzeí, galerií, grantových agentur a výstav umění.) Tito dělníci – stejně jako ti, které využívají a o kterých přemýšlí – mají své politické či tvůrčí záměry, ale jakmile jejich konkrétní věc sama spadne do oceánu všeho, a stane se tak ničím, jak může kdokoli uvěřit, že tato věc sama o sobě může něco znamenat či nějak působit?
A tak kurátor zapíná počítač a pustí se do práce: Tomáš Kajánek. V tu chvíli má přístup k věcem, které byly některými umělci vytvořeny ze všeho. Jistě, vybírat lze z mnoha takových věcí. Umělci a běžní uživatelé vyrábí a cizelují kompilační videa, mashupy, koláže, videoeseje, sestřihy, remixy z videí z YouTube od chvíle, kdy se na této platformě začala videa shromažďovat.[1] Tomáš Kajánek z nespočtu těchto věcí splétá dohromady šest, o nichž věří, že jsou ty nejlepší – prostříhává, pročišťuje a přiostřuje prostřednictvím výběru – a ukazuje je ve výstavním prostoru etc. galerie v Praze.
Kurátor může přidat titulky či popisky, aby na své věci zanechal svůj rukopis, ať je tou věcí výstava, nebo internetové video. Mnoho podobných už tu také bylo.[2] Kajánkův projekt je také takový – jakkoli nese jeho osobitý rukopis a důraz – tím, že se výstava skládá z uměleckých videí vytvořených z videí vytvořených lidmi, se sice sama skládá z prvotních věcí, ale není přitom tak docela jako ony. V době, kdy budou prezentována v Praze, už všechna původní díla kvůli mnoha předáním ztratí svou beztak malou hodnotu. Kajánkova tvůrčí práce však pomáhá připsat těmto věcem jakousi hodnotu novou, asi jako když měkkýš zvolna vytváří perlu z malého zrnka písku. Jeho práce umožňuje, aby všechna tato zapomenutelná, byť nepopiratelně působivá média mohla využít rámce výstavního prostoru a všech výhod, které nabízí. Po tuto krátkou dobu jsou tato videa spolu s těmi, ze kterých vzešla, ušetřena osudu prchavosti, která je výsledkem nepřeberné mnohosti přicházejících a odcházejících vln.
Ještě později zapíná americká feministická akademička (já) svůj počítač a dává se do práce: Alexandra Juhasz. Byla jsem k tomu vyzvána e-mailem od galerijní kurátorky z České republiky, Markéty Jonášové. Ze svého počítače mám přístup k šesti věcem, které kurátor vybral a udělal z nich věc jednu: Neklid obrazu III: Potřeba sdílení. Vyhovím tedy přání z Prahy a popíšu toto cosi, které vzešlo ze šesti věcí, které vzešly ze všeho a z ničeho.
Věc, kterou vidím na svém počítači v Brooklynu, sestává z věcí, které mají navzájem společného málo i všechno. Je to dost nenápadné. Mohu tu věc popsat? Jistě. Je to má práce. Jsem k tomu školená, byla jsem k tomu vybraná. Navzdory internetovým tvrzením o internetové kultuře má v internetové kultuře odbornost stále svou jistou (malou) hodnotu a své místo. Byla jsem vyzvána ke spolupráci, protože se desítky let učím na videa dívat, analyzovat je a psát o nich. Mou prací je za pomoci slov popsat, jaká tato věc je.
Sleduji šest uměleckých videí, ve všech případech kompilace vytvořené z pečlivě vybraných, lidmi vytvořených videí nalezených na internetu a sestříhaných dohromady důvtipně, promyšleně a srozumitelně. Šest uměleckých videí o všedních pohledech prostřednictvím videa, která řeší: pracovní podmínky v ukrajinských industriálních podnicích, zbožňované domácí mazlíčky či utrpení divoce žijících zvířat po celém světě, černošskou kulturní produkci, internetovou kulturu, identitu a potenciální psychosomatické onemocnění kůže. To vše jsou vážně a pečlivě zpracovaná umělecká díla o závažných otázkách našeho současného světa, jejichž tvůrci jsou talentovaní a přemýšliví umělci. Jsou to díla dobře vybraná, přesvědčivá a chytrá, a navíc implicitně odkazují na nespočetné další pokusy jiných umělců o kritický projekt, který kurátor vymezuje takto: „Přetváření existujícího materiálu v kritické svědectví, kterému jde o odkrytí situovanosti běžných vzorců chování na internetu.“
Kromě toho však lze jejich vzájemné spojitosti nejspolehlivěji najít v jejich formě a záměru. Části videa, ať pochází odkudkoli, mohou být dlouhé či krátké, promítané jednotlivě nebo zároveň, doplněné komentářem, hudbou, titulky. Ale protože čtyři zkoumané společenské otázky jsou natolik důležité, natolik různé, natolik roztříštěné, jako všechno na internetu, i ony, když je kurátor sestříhá pro galerii a když o nich odborník na kritickou reflexi internetu napíše, se musí stát vším: tedy stanou se zástupci všeho, na čem lidem záleží dost na to, aby o tom natočili video a později i video o videích o jejich původním tématu.
Pro Revkovského a Rachinského je konkrétní místo, kde se videa lidí odehrávají, tím, co je zajímá více než jejich tvůrci a zachycení lidé; v tomto případě je to Dnipropetrovská oblast na Ukrajině. Původní tvůrci videí nejsou ve filmu jmenováni (z pochopitelných důvodů, potřebují totiž zůstat anonymní z povahy záznamu). Prací Revkovského a Rachinského je vybrat a sestříhat záznam a následně přidat na plátno slova – jako třeba geolokaci nebo titulky z ukrajinštiny do angličtiny. Severní důlní továrna, KRYVYJ RIH; ÚNIK KYSELINY DUSIČNÉ; METALURGICKÉ SPOLEČNOSTI; „Ty si prostě jedeš a uděláš takovouhle sračku, a já to pak po tobě musím zkontrolovat a říct někomu novýmu, ať to předělá! Kdy už to kurva začneme dělat pořádně!“
Obrat o 180 stupňů představuje kolektiv Neozoon, který používá výpovědi lidí v jejich online videích proti nim samým, využívá soukromé věci samé od mnoha lidí jako kostky stavebnice, ze kterých skládá závažnější politické stanovisko ke vztahům mezi soukromým a veřejným, mezi lidmi a zvířaty, v němž zdůrazňuje, jak lidé zaujímají k ostatním živým tvorům zvrácené postoje a jak je týrají: kvůli sodomii, kvůli přátelství, kvůli trofejím. Politický a estetický dopad práce Neozoonu se neodvíjí od konkrétního místa nebo od jména původních tvůrců videí, ani od jejich věcí o sobě. Z jejich sestřihů spíše vyplouvá samotná všudypřítomnost, univerzálnost lásky ke zvířecím mazlíčkům, lidské sklony ke zvířecím zvukům (ve filmu Call of the Wild) a patriarchální dobyvačnost a krutost.
Také původní tvůrci videa od Ariy Dean zůstávají beze jména a konkrétního místa, ale v tomto případě citace odkazuje na sebe sama, neboť její výtvor, stejně jako můj, spočívá v tvůrčí práci a ve vztazích „k duševnímu vlastnictví a k duševní práci“. V jejím případě je politický a estetický argument samozřejmě o krádeži a o zneužití tvůrčí práce černošských autorů a o tom, jaké z toho pro ně plynou důsledky. Její projekt zviditelňuje ztrátu identity a navzdory tomu možnost pomalého budování společné černošské identity, ale také mnohá zneužívání a využívání těchto mnohých identit, kdysi ztracených a znovu nalezených. Totéž platí pro mě v tomto textu. Má tvrzení musí zůstat stejně globální jako internet a jako tato výstava, která vytváří spojení mezi ukrajinskými dělníky, milovníky zvířat a lovci velké zvěře, černošskými pracovníky v kultuře a lidmi stiženými morgellonovou poruchou. Z toho vyplývá pointa Ariy Dean – která je také mým příspěvkem – o tom, jak rychle nás internet posouvá od jedné věci ke všemu, jak něčí „tohle“ mění v umělcovo „tamto“ a nakonec do podoby „tohohle o tamtom všem“.
Penny Lane vystavěla svůj znepokojivý celovečerní dokumentární film na objemných svědectvích tří YouTuberů: @TashaLee, @4eyes2sea, @mfromcanada1 jsou jediní tvůrci z YouTube, kteří jsou v promítaných videích jmenováni. Jejich práce a utrpení jí slouží jako základ pro dílo, které se údajně zabývá morgelonny. Práce Penny Lane představuje, stejně jako video Ariy Dean, zamyšlení nad politickými a etickými otázkami zpracovávanými umělci, intelektuály i všedními youtubery, kteří popisují tuto dobu a tento prostor na internetu: o využívání bolesti (a slasti) jiných k vytváření umění, k bytí online, k popisu toho, jaké „tohle“ je, a k naději na to, že budu viděn a vnímán za to, že jsem tak učinil. I já jsem doufala (v návaznosti na Ariu Dean), že obohatím (naši) uměleckou a tvůrčí práci. Ve všech šesti videích se tvůrčím materiálem, který dává do pohybu řetězec asociací, inspirací a interpretací, a hodnotou, která každému z nás přináší v tomto řetězci něco jiného, stala bolest druhých (někdy však i jejich slast či nadšení).
Když v Brooklynu píšu o těchto videích pro uměleckou událost v Praze, myslím na nás (a všechny ty, kdo jsou v projektu zmiňováni a jejichž jména zde znovu uvádím, i na všechny z mnoha anonymních přispěvatelů) jako na veselou partu internetových trosečníků, kteří si užívají prchavou sounáležitost při výkonu své výjimečné práce kdesi na maličkém, fyzicky existujícím ostrově v etc. galerii, kde se společně na krátkou chvíli vynoříme z ohromného moře, které nás obklopuje a umlčuje. Na okamžik oddělená od hluku díky různým rolím, které hrajeme – filmař, vlogger, redaktor, kurátor, umělec, spisovatel – končím s touto zdrcující maximou ze sesterské krize: je jisté, že mořská hladina stoupá.
[1] Viz Catherine Russell, archiveology: Walter Benjamin and Archival Film Practices (Duke, 2018); nebo má práce o uměleckých videích na YouTube in Learning from YouTube (MIT Press, 2011): http://vectors.usc.edu/projects/learningfromyoutube nebo můj text “Video Art on YouTube,” in Resolutions 3, eds. Ming-Yuen Ma, Erika Suderburg (Minneapolis: University of Minnesota Press, 2012): 309–324.
[2] Tyto výstavy s výběry YouTube videí jsem sama navštívila, psala o nich, nebo na nich vystavovala svou práci: Public, Private, Secret, ICP NY, 2017. Natalie Bookchin: now he’s out in public and everyone can see, LACMA, LA, 2012. Video Vortex, Zagreb, 2012, kurátor: Tihomir Milovac. Výstava kurátorovaná mnou a Pato Hebert, PerpiTube: https://www.youtube.com/user/PerpiTubeSpace, 2011. Video Dada, UC Irvine, kurátor: Martha Gever, 2010.
