Datum: 06.11.2023 — 14.11.2023
Pásmo Zelený kolonialismus si klade za cíl přiblížit různorodé příběhy rostlinného světa, mnohočetné podoby historie botanické vědy a výzkumu, který je doslova zakořeněný v koloniálním tažení, bio-extraktivismu a globálním obchodu. Vybrané filmy potom reprezentují jak jednotlivé díly lidsko – rostlinných vztahů a dějin, tak možné přístupy dekoloníální (botanické) umělecké praxe.
Několik poznámek k historii botanických zahrad v kontextu dekolonizace
Botanické zahrady chápeme v současném kulturním kontextu jako zdroj ponaučení, estetickou a zahradnickou inspiraci, jako místo, kde se provádí šlechtitelské pokusy, a v neposlední řadě jako zdroj uchování biodiverzity pro případné reintrodukce ohrožených rostlin do jejich původního prostředí. Jaké ale byly na počátku novověku pohnutky k jejich zakládání? Jakou plnily roli, jaké znalostní komplexy stály za jejich existencí?
Klíčovým impulzem pro zakládání botanických zahrad bylo „objevení“ Amerik a od něj se odvíjející výměna živých organismů – především rostlin – napříč kontinenty. Jedním z ideových základů formátu renesanční botanické zahrady byla představa ráje, kde se mělo nacházet všechno rostlinstvo, které na Zemi najdeme v různých klimatických podmínkách a v různých regionech. Cílem botanické zahrady tedy bylo ve vymezeném prostoru pěstovat co nejvíce rostlinných druhů a přiblížit se tak rajskému ideálu. Historik Jorge Cañizares-Esguerra poukazuje na přesvědčení botaniků v řadách kolonistů v Peru, že rajský potenciál mají Andy, které jsou klimaticky velmi rozrůzněné a zahrnují téměř všechna podnebná pásma. Tyto specifické podmínky chápali jako ideální nástroj k ekonomickému rozvoji, který umožní pěstování široké škály dobře zpeněžitelných plodin.
Botanici v 17. a 18. století také věřili, že rostliny z tropů a jiných teplých klimatických podmínek lze aklimatizovat a poté pěstovat v Evropě či v koloniích držených velmocemi, pro něž botanici své výzkumy prováděli. Motivace těchto pokusů byly ekonomické – často za nimi stála snaha vyhnout se monopolům konkurenčních zemí na dovoz konkrétní plodiny či úsilí o úplnou hospodářskou soběstačnost. Experimentovalo se tak s například s pěstováním čaje a jiných exotických plodin ve Švédku (Carl von Linné), v Anglii i Francii, a tyto aklimatizační pokusy probíhaly právě v botanických zahradách.
Jednou z klíčových funkcí, kterou botanické zahrady dlouho plnily, bylo pěstování rostlin pro léčebné účely. Botanika se na počátku novověku studovala zároveň s medicínou, protože její hlavní účel byl spatřován aplikaci znalostí léčebných účinků rostlin do praxe. S narůstajícími počty kolonistů v tropických oblastech vyvstal rovněž problém s do té doby neznámými nemocemi, s nimiž si evropská medicína nevěděla rady. Kolonisté se tedy pokoušeli dobývat z nových území nejen rostliny samotné, ale také znalosti o tom, jak tyto rostliny využít. Naráželi ovšem na obtíže pramenící jednak z neznalosti jazyka původních obyvatel, ale také z neochoty místních lidí sdělovat dobyvačným a často krutým kolonizátorům cokoliv o účincích zdejších rostlin. Rostliny, jejichž vzorky doputovaly do Evropy, tak bývaly zarámovány znalostním aparátem, který zcela ignoroval jejich symbolické a rituální funkce v kosmologiích původních obyvatel, a v mnoha případech také neúplně či vůbec nepostihoval jejich léčebné účinky.
Evropští botanici své znalosti o dovážených rostlinách získávali mnohdy jen zprostředkovaně od evropských kolonistů, kteří své vědomosti nabyli ve šťastnějších případech pozorováním praktik původních obyvatel, v horších případech pak nátlakem a násilím. V mnoha případech se o léčebných účincích tropických rostlin nedozvěděli od původních amerických obyvatel, ale od afrických otroků a otrokyň zavlečených do Amerik. Ti mohli své znalosti účinků rostlin z tropické Afriky částečně aplikovat i na léčbu nemocí, kterým čelili ve svém novém „domově“. Jako příklad může posloužit sapan nádherný (Caesalpinia pulcherrima), „paví strom,“ který je původem patrně ze Střední Ameriky. Maria Sybilla Meriam, která v 17. století v Surinamu malovala místní flóru a entomofaunu, popsala používání této rostliny otrokyněmi, které do Surinamu zavlekli nizozemští kolonizátoři. Semena, kůra, i listí způsobují potrat a zoufalé otrokyně z Ghany a Angoly je užívaly proto, aby do těchto strašných podmínek nepřiváděly děti, které by jen sloužily svým nizozemským pánům. V evropských botanických zahradách, do kterých se tento tropický strom dostal na přelomu 18. a 19. století, byly ovšem jeho abortifacientní účinky zamlčeny a byla vyzdvihována pouze jeho ozdobnost.
Evropské botanické zahrady tedy v prvních stoletích novověku plnily především funkci zásobárny farmaceutického materiálu a kusých znalostí o dovezených rostlinách. Jak upozorňuje v kolektivní monografii Colonial Botany její koeditorka Londa Schiebinger, botanický výzkum byl vnímán jako klíčový nástroj ekonomického rozvoje evropského koloniálního systému. Zatímco těžba zlata a stříbra měla v Novém světě prim zejména v 16. století, v následujícím období to bylo právě bioprospektorství a bioextraktivismus, které koloniální mocnosti uchopily jako zdroj svých zisků. Dokládá to holandský monopol Východoindické společnosti (VOC) na dovoz koření ze Západní Indie, Jávy, Bornea a čaje z Číny, ale také francouzské (Saint Domingue) nebo anglické (Barbados) kolonie, v nichž se pěstovala cukrová třtina, později tabák, chinin, kaučuk atd. Šíře a rozmanitost rostlinné říše, kterou botanické zahrady prezentovaly, tak kromě rajského ideálu sdělovaly mnohem prozaičtější zprávu o moci koloniálních impérií, které disponují tímto ohromným přírodním bohatstvím.
Významné botanické zahrady současnosti se naopak zapojují do projektů na záchranu biodiverzity v celosvětovém měřítku. Vlajkovou lodí jsou například londýnské Kew Gardens, které ve svém programovém prohlášení na aktuální dekádu (Our Manifesto for Change 2021‒2030) zdůrazňují pět pilířů, na nichž staví svoje aktivity. Mezi nimi je například zapojování veřejnosti do ochrany přírodního světa nejen skrze vzdělávací programy, ale také přímou aktivní účastí lidí na projektech obnovy „divočiny“ (např. poskytování osiva a know how pro obnovu květnatých luk). Kew Gardens usiluje také o širší spolupráci s humanitními a uměleckými obory, které poskytují jiné úhly pohledu než klasická botanika. Ve svém programovém prohlášení vyzdvihují také úzkou spolupráci se zahraničními partnery z bývalých kolonií, odkud pocházejí sbírky, které Kew v průběhu 260 let své existence nashromáždily. Deklarují zde „urychlenou revizi sbírek, která bude reflektovat jejich exploitativní nebo rasistický obsah a náležitě jej pomocí nových, adekvátních narativů uvede na pravou míru“.
Jako umělkyni, která nemá formální botanické vzdělání, ale ráda se se přiučí od botaniků, odborné literatury, z pozorování v terénu a občasných návštěv botanických zahrad, mi možná něco uniklo. Třeba mě někdo z čtenářů tohoto krátkého textu opraví a poukáže na příklady dobré praxe u nás. Osobně jsem nicméně doposud nepostřehla, že by v českém prostředí botanické zahrady – nebo i historické zahrady, náležící například k památkovým objektům –nějak veřejně reflektovaly, nebo dokonce revidovaly svůj koloniální odkaz. Jaké příběhy vyprávět u projektů obnovy zahrad, které byly zakládány v 18. či 19. století a pěstovaly se tu exotické rostliny? Jaké měli jejich zakladatelé vazby na ekonomické toky, které fungovaly v globálním měřítku? Nestačí se zaměřit jen na historicky přesnou rekonstrukci původní podoby zahrad v intencích architektonického řešení a taxonů, ale věnovat se také historii ekonomických a politických vazeb, do nichž jsou rostliny vpleteny. Pak teprve uslyšíme příběhy v jejich úplnosti.
autorka textu: Barbora Lungová
editorka: Karolina Jirkalová
KURÁTOR*KA: Sára Märc
UMĚLCI*KYNĚ: Maria Thereza Alves, Patricia Domínguez, Anežka Horová a Klára Trsková, Erin Johnson, Elmar Klos, Uriel Orlow
ESEJ: Barbora Lungová
Projekt byl finančně podpořen hl. městem Praha, Státním fondem kultury ČR a Ministerstvem kultury ČR.
