Datum: 06.11.2023 — 14.11.2023
Pásmo Zelený kolonialismus si klade za cíl přiblížit různorodé příběhy rostlinného světa, mnohočetné podoby historie botanické vědy a výzkumu, který je doslova zakořeněný v koloniálním tažení, bio-extraktivismu a globálním obchodu. Vybrané filmy potom reprezentují jak jednotlivé díly lidsko – rostlinných vztahů a dějin, tak možné přístupy dekoloníální (botanické) umělecké praxe.
Maria Thereza Alvez je brazilská umělkyně a aktivistka, která na umělecké scéně působí přes čtyřicet let. Ve své práci se věnuje specifickým lokálním, environmentálním a společenským tématům v širším globálním kontextu. Pro její praxi je typický umělecký výzkum, skrze nějž podává svědectví o zamlčovaných kapitolách historie. Její film Seeds of Change: Marseille z roku 2009 je součástí dlouhodobého výzkumného projektu se stejným názvem, v němž sleduje balastní flóru v evropských i amerických přístavních městech a klade si mimojiné otázku, kdy se rostliny stávají „původním“ druhem. Na obchodních zámořských lodích se jako zátěž používaly zbytkové suroviny jakými jsou kameny, půda, písek, dřevo.… Alves ve svém filmu zkoumá místa, kam se tyto balastní materiály po zakotvení vyhazovaly, odebírá z nich vzorky půdy, aby poté mohla nechat vyklíčit semena, která byla nevědomky přivezena spolu s otroky a s koloniálním zbožím. Narušuje tak ustálené představy o „přirozené“ historii míst a ptá se po jejich sociopolitických kontextech. Vytváří společné botanicky-politické mapy, v nichž odkrývá společnou koloniální historii rostlin, půdy a lidí.
Kaučukovník Brazilský je vzrostlý strom, jehož míza, tekutý kaučuk či latex, jsou základními složkami pro přírodní gumu, která byla zásadním elementem průmyslové revoluce a na konci 19.století a v první polovině minulého století umožnila také rozmach automobilového průmyslu. Vysoký zájem o toto přírodní bohatství s sebou bohužel nesl i brutální násilí páchané na původních obyvatelích a obyvatelkách Amazonie, kteří byli pro sběr kaučuku zotročováni. Takzvaná Putumayská genocida navázána na těžbu kaučuku na přelomu 19. a 20. století stála životy 50 až 200 tisíců lidí z původních amazonských kmenů, a její viníci – jmenovitě majitel plantáží Julio César Arana – nebyli za tento masakr nikdy potrestáni.
Vzhledem k výskytu škůdců, kteří ničili monokulturní výsadby kaučukovníku v domovské Brazílii, se plantáže těchto stromů záhy „přesunuly“ do Malajsie, kde masivnímu jedno-druhovému a ekonomicky výnosnému hospodaření žádná mikroskopická houba nepřekážela. S Hevea brasiliensis a s jeho „ďábelským mlékem,“ jak se stromové míze také přezdívalo, bohužel do Malajsie přesídlilo i násilí na původních obyvatelích, jejcih nucené vystěhování ve jménu rozšiřování monokultur, porušování lidských práv a používání (v Evropě zakázaných) pesticidů. Tyto praktiky, stejně jako kaučuková těžba, v Malajsii pokračují dodnes.
Archivní snímek 2x kaučuk z roku 1946 režiséra Elmara Klose vznikl na zakázku od samotného průmyslníka Bati, jehož československé závody přírodní gumu z Malajsie zpracovávají do dnes. Režie se ujal Elmar Klos a kamery Alexander Hackenschmied, důležití představitelé československé kinematografie, a krátký propagační film má tak i svoji umělecko-filmovou hodnotu. Dvanácti minutový film je jasným důkazem československých koloniálních snah v rámci světového trhu a politiky.
* Mockrát děkuji Kláře Trskové z NFA, která byla tak laskavá a zasvětila mě do problematiky těžby kaučuku v Brazílii a za sdílení svých poznámek.
Krátký film Mas Eternamente Não (Ale navždy ne) z roku 2023 nás přenáší na ostrov São Tomé a do lisabonské zahrady nedaleko prezidentského paláce v Belému, jejíž skleníky byly postaveny roku 1940. Honosné botanické stavby jsou již zdivočelé florou, kterou v minulosti pomáhaly pěstovat, zkoumat, kategorizovat a pojmenovávat. Experimentální snímek odkazuje na minulost São Tomé a Princova ostrova, které jsou dodnes poznamenány plantážemi s kakaem a kávou, na kterých až do roku 1974, kdy se datuje konec Portugalského impéria, pracovali lidé – „otroci s legální smlouvou,“ v drsných podmínkách sedmi-denního pracovního týdne. Jak zmínila Klára Trsková během našeho rozhovoru, „To bylo kakao, který pravděpodobně pili naši rodiče a prarodiče.“ Za scénář k filmu posloužily básně současných autorek ze Svatého Tomáše Aldy Espírito Santo a Conceição Limy, v nichž se básnířky vrací ke koloniální minulosti ostrova a svých zotročených předků.
Anežka Horová a Klára Trsková jsou obě absolventky CAS FAMU. Horová se již ve své předešlé tvorbě věnovala jak tématům otrokářství (McClellanville, 2019), tak botaniky (Botanical, 2021). Trsková je kurátorkou v NFA, kde se mimojiné zaměřuje na postkoloniální témata, a kromě filmu vystudovala i Portugalistiku. Ve své připravované disertační práci se věnuje tématu zvnitřněného útlaku a jeho překonávání v africké literatuře psané portugalsky.Jejich v pořadí již druhý společný film Mas Eternamente Não získal čestné uznání na festivalu Jihlava 2023 v sekci Exprmntl.cz.
Erin Johnson je vizuální umělkyně žijící a působící v New Yorku. Věnuje se převážně dokumentárně – experimentálnímu filmu, který během svých výstav doplňuje o imerzivní instalace. Ve svých dílech se zabývá tématy kolektivní a queer identity a protestu, jež obvykle s oblibou rozšiřuje o historii vědy. V uváděném filmu There are things in this world that are yet to be named se věnuje australské odrůdě rajčete Solanum plastisexum, jehož sexuální projevy jsou dle vědců „nepředvídatelné,“ neboť „kdykoli k němu vědci přišli, mělo jiné pohlavní znaky“ a nikdo „nechápal, co, jak a proč dělá.“ I přes to, že o jeho existenci věděla vědecká obec minimálně od sedmdesátých let, rostlina „získala své jméno“ teprve až před čtyřmi lety, a to proto, že na základě jeho proměnnosti nebylo možné podchytit jeho povahu a tedy jej vědecky pojmenovat.
Observační, rádoby objektivní, pohled kamery, který sleduje Solanum Plastisexum v laboratoři specializované právě na tento druh v LA, je doplněn voiceoverem, v němž autorka kombinuje části svého rozhovoru s doktorkou botaniky Tanishou Williams s milostnou korespondencí spisovatelek Rachel Carson and Dorothy Freeman. Texty mezi sebou fluidně proplouvají, nelze tedy vždy s „jistotou určit,“ kdy mluví „hlas vědy“ a kdy naopak „hlas poezie.“ Rachel Carson, mořská bioložka a spisovatelka, napsala mimojiné v 60.letech známou knihu „Silent Spring,“ považovanou za jednu ze zakládajících knih ekofeministického a environmentálního hnutí, která pojednává o němé krajině, krajině „ošetřené“ pesticidy. Možná i z toho důvodu Erin Johnson ve svém krátkém filmu pracuje se zpěvem, jenž neoblomně, i když něžně, diváctvu připomíná, že vědecký dualismus a kategorie sice stvořily moderní společnost, kulturu a přírodu, ale mohou být stále poraženy i drobnou rostlinou s pichlavými šedozelenými listy, fialovými květy a s plody krémové barvy.
Film Learning From Artemisia švýcarského umělce Uriela Orlowa je jednou z větví stejnojmenného projektu, na kterém Orlow spolupracoval s ženským družstvem z města Lumata pro bienále v Lubumbashi, druhém největším městě Demokratické Republiky Kongo. Družstvo pěstuje Artemisiu Afra, původní africkou bylinu, která funguje jako lék na malárii, a z výdělku z jejího prodeje hradí kolektivní zdravotní pojištění pro sebe a své rodiny. Kvůli nedostatečné podpoře je však tento projekt skoro neznámý, stejně jako schopnosti Artemisii afra. Artemisin, látka pocházející z čínských odrůd této rostliny, je základním anti-malarikem, jenž je medicínsky patentováno a používáno od 70.let. V současnosti je však lék z artemisinu méně a méně účiným, neboť se nemoc stává vůči léčbě stále více rezistentní. I přes to, že Artemisia Afra artemisin neobsahuje, je výluh z byliny proti malárii účinný a dokonce odolává i jejím rezistentním kmenům. Světová zdravotnická organizace ji ale jako lék nedoporučuje.
Uriel Orlow i ve svých dalších dílech často pracuje s tématy z botaniky k rozklíčování socio-politických a koloniálních struktur. Looking for Artemisia skrze rostlinu odkrývá extraktivistickou, koloniální historii Konga a poukazuje na praktiky farmakologického průmyslu, který odmítá uznat prokazatelně účinné léčebné metody, které se vymykají perspektivě západní medicíny a ekonomiky.
Práce chilské umělkyně Patricie Domínguez často spojuje kritiku koloniálního kapitalismu s vlastní rodinnou historií a ekologickým i spirituálním věděním. Kromě vlastní umělecké praxe je i vedoucí členkou platformy „Studio Vegetalista,“ která se zaměřuje na interdisciplinární uměleckou a vzdělávací praxi spojující etnobotaniku, spiritualitu a léčitelské kosmologie. Experimentální výzkum etnobotaniky, léčitelských praxí a kolonialismu Jižní Ameriky a umělčiny poetické vize po možné citlivosti a vzájemnosti vztahu rostlin a lidí se spojují i v jejím nejnovějším filmu Matrix Vegetal (2022), během jehož vzniku se pod vedením léčitele Amadora Aniceta Gatica začala učit intimním více-než-lidským komunikacím s rostlinným světem. Dle svých slov takto tvoří nové léčivé mýty k uzdravení koloniálního a ekologického traumatu skrze technologicky transformované nativní symboly a praxe. Ve filmu v podstatě hackuje současné digitální světy a převádí je do matérie rostlin a ekologicko-léčitelského vědění za hranicemi racionálního vědění a vnímání.
Promítané filmy:
Maria Thereza Alves: Seeds of Change: Marseille, 2009, 11:59
Anežka Horová a Klára Trsková: Mas Eternamente Não (Ale navždy ne), 2023, 4:00
Erin Johnson: There are things in this world that are yet to be named, 2020, 8:08
Elmar Klos: 2x kaučuk, 1946, 12:00
Uriel Orlow: Learning from Artemisia. 2019 – 2020, 14:16
Patricia Domínguez: Matrix Vegetal, 2022
kurátor*ka: Sára Märc
autorka odborné eseje: Barbora Lungová
překlad eseje: Ian Mikyska
české korektury: Karolina Jirkalová
produkce: Anna Davidová, Nela Klajbanová
grafický design: Nela Klímová
fotodokumentace: Jan Kolský
Projekt byl finančně podpořen hl. městem Praha, Státním fondem kultury ČR a Ministerstvem kultury ČR.
