Datum: 18.07.2017 — 13.08.2017
Začátek: 19:00
Familiar? Yes! Stereotyped? Of course! Amusing – Why? Subtle – no, not here, but read on…
U autora komplexnějších, živých formátů na rozhraní performance a participace je rozměrná materializovaná instalace dvaceti „menhirů“ nemalým překvapením. Čas jako proces byl doposud v pracích Vojtěcha Nováka nejen prostředkem, ale i centrálním tématem, matérií měřenou, řízenou a strukturovanou sociální aktivitou a komunikací.
Svérázné monolity sice „kontejnují“ tvůrčí proces a aktualizací archaického nabízejí i další možné polohy chápání časového kontinua, formálně vzato ale nenajdeme v dosavadní tvorbě Vojtěcha Nováka precedens, v určitém náznaku snad jen v projektu Set the Time for a Statue (Galerie 44, Berlin, 2014). Například v díle How Much Heat Can Concrete Withstand Novák časový průběh takřka substanciálně tavil do série navazujících volných diskusí, projekt pak zopakoval v rámci kurátorské sekce How to Waste Time (Manifesta 11, Zurich, 2016) zaměřené na politikum terciárního času. Následuje série tematizující anachronismus a bezčasovost současného globalizovaného světa Silk Road Hybridization (Studio Letná, Praha / Jan Naajkens Prize,’s-Hertogenbosch, 2016). V intenzivní spolupráci s Andrewem Janem Haunerem vznikají mimo jiné interaktivní hry, například inscenace 1st comes 3rd připravená pro Prague Quadrienale (též Vorbrenner, Innsbruck 2015) čí série akcí v městském prostředí Token (WOUND, NY, 2016), další multimediální instalace Oversleep Means Outrun (Kunstpodium T, Tilburg, 2016) vzniká s Jamesem Beckettem.
Asi už není třeba zdůrazňovat, že přítomné falické formy nejsou výsledkem nepřiměřených sochařských ambicí autora, ale jeho dlouhodobého zájmu o iluzivnost, virtuální realitu a teorii médií. I při záměrné komičnosti, má ale co říci i k médiu sochy. Ostatně i dlouhý název výstavy je svého druhu doporučením, jak tuto pseudoskulpturální instalaci číst. Absurdnost simulace kamene v technice papier-mâché, vezmeme-li v potaz fyzikální vlastnosti papíru (konkrétně novin a jiných komerčních tiskovin), nám v perspektivě temporality otevírá další velké diskurzivní pole.
Modely menhirů jsou jakýmsi mimoděčným negativem imaginární předlohy. Objemy předstírající kámen vymezuje vůči okolí jejich stylizovaný povrch, teatrálně kašírované vrstvy. Tato hutná, ale přesto křehká a nesouvislá krusta definuje samotné objekty, ale určuje i emotivní a faktografické kvality kontextu, který je modeluje. Vojtěch Novák popisuje symbolické rozhraní více či méně důvěryhodných vrstev interpretace megalitického umění. Dutá, lehká a transportovatelná atrapa pak v kontrastu k plné hmotě topograficky stabilních kamenů ještě více posiluje pocit manipulovatelnosti.
Váha, výška a především lidská síla, která mnohatunový megalit v krajině vztyčila, podněcuje nejen odborné spekulace, ale v bezprostředním plánu i silné afekty, od šovinistického nadšení po romantickou nostalgii. Čím míň se o starých Keltech ví, tím víc prostoru zůstává pro iracionální fascinaci a mystifikující fikci. Oč víc mystérium rezistentně odolává času a vzpírá se rozluštění, o to víc se zintenzivňuje debata kolem něj. Shromažďuje se dokumentace, vymezují se typologie, vypočítává se množství ověřených keltských památek v jednotlivých zemích.
Tvůrci komiksu Asterix René Goscinny a kreslíř Albert Uderzo stvořili groteskní postavu „sochaře“ menhirů Obelixe s vědomím, že původní bretaňské monolity nebyly vůbec nebo jen minimálně opracovány. Ironicky je sochařova role v distribuci těžkých kamenů po krajině, přitom ani jednou autoři nevysvětlují, k čemu menhir sloužil. Komiks tak ironicky odkazuje k prekérnímu statusu menhiru v evolučním programu dějin výtvarného umění. Konzervativní výklad (ne)umění pravěku či přírodních národů přenechával archeologii a antropologii. Z tak rozporuplné situace by bylo možno vypreparovat modelové schéma s obecnější platností. Exponuje se zde potenciál přítomného momentu manipulovat historii a univerzálnější mechanismy konstruování kulturních vzorů, nacionálních identit a mytologií.
Kurátorka: Mariana Serranová