Datum: 04.09.2025 — 11.09.2025
Začátek: 19:00
Žijeme ve světě, v němž se překrývá mnoho realit. Navzájem se protínají, splývají, ale i míjí. V některých případech se zpochybňují, v jiných doplňují. Představa stabilní přítomnosti a minulosti se rozkládá také pod váhou hlasů a obrazů, které byly po staletí záměrně umlčovány a zneviditelňovány ve jménu jednotného světa, univerzální pravdy a jediné reality. Tyto hlasy a obrazy často ztělesňují světy, které jsou pro homogenní světonázor západní společnosti neuvěřitelné – jejich formy a procesy jsou pro mnohé neznámé, ba naprosto nepředstavitelné.
Další kapitola projekční série Beyond Belief přináší výběr uměleckých filmů, jež se obrací k minulosti a budoucnosti komunit, které ve svých tělech i v každodenním životě nesou stopy tlaku západní dominance. Přesto si uchovávají vlastní kulturu, příběhy a metafyzické rámce, jež se vymykají hegemonní logice Západu. Tyto Jiné světy, jež se snaží kurátorské pásmo zachytit, mohou z perspektivy bílé modernity působit jako fikce, alegorie nebo alternativní reality. Představují však velmi reálné formy existence, jež se proplétají s odkazy předků i vizemi budoucnosti. Čas a vztahy k lidským i ne-lidským tělům a krajině totiž nejsou v těchto narativech stejně lineární a jednoznačné jako v evropské kulturní tradici.
Vrstevnatost světů, vyprávění a souvislostí pak představuje i prostředek masky, jež je společným znakem všech uvedených filmů. Maska představuje paradoxní dynamickou hru s identitou a s rozmanitou mnohoznačností jevů. Není pouhým objektem či rekvizitou, ale prostředníkem, který umožňuje vidět neviditelné a uskutečnit netušené. Právě maska otevírá přístup k jiným světům, příběhům i způsobům bytí (a smrti), ale zároveň je jejich nositelkou a vypravěčkou – médiem historické i budoucí paměti. Tím se dotýká i dalšího sdíleného motivu ve všech prezentovaných filmech, kterým je spekulativní a dynamický přístup k paměti – archivaci – vzpomínání a vědění.
Karrabing Film Collective, tvořený původním obyvatelstvem severozápadní Austrálie (z oblasti Západní Austrálie a Severního teritoria) a americkou antropoložkou a teoretičkou Elizabeth Povinelli, vznikl z potřeby bránit svou půdu a domov před logikou a dobyvačnými praktikami osadnického kolonialismu. Samotný pojem Karrabing, inspirovaný výrazem pro stav nejnižší hladiny vody mezi přílivem a odlivem, zároveň vyjadřuje potřebu chránit rozmanité kmenové i osobní identity a imaginaci. Ty jsou v rámci koloniálních snah o zmapování a kapitalizaci území vymazávány a zobecňovány a právě filmová a umělecká praxe kolektivu má za cíl je uchovat. V jejich pojetí se však nejedná o archivaci, jak ji chápeme v evropském kontextu, ale o způsob přežití v současných podmínkách nastavených globálním neoliberalismem. Výsledné filmy neusilují o zachycení neuchopitelné každodennosti či metafyziky původního obyvatelstva a jejich předků, ale o zviditelnění strategií přežití ve světě, kde mají místní komunity k dispozici jen omezené prostředky a kde se neustále překrývá více realit a narativů.
Metodu práce Karrabing Film Collective lze označit za spekulativní nebo také improvizovaný realismus (fictional/improvisational realism). Příběhy jejich filmů vznikají na základě společných diskusí a často se během procesu organicky proměňují. Natáčení se obejde bez scénářů, storyboardů a drahé filmové techniky. Stejným způsobem byl natočen i jejich nejnovější film Night Fishing with Ancestors (2023), který uvádíme v etc. galerii pět let poté, co jsme v rámci programu kurátorek Alžběty Bačíkové a Anny Remešové uvedli třetí kapitolu výzkumného projektu Politika pravdy – Obraz druhého, v níž byly představeny snímky Wutharr – Saltwater Dreams (2014) a When the Dogs Talked (2016). Night Fishing with Ancestors problematizuje příchod makasarských obchodníků na přelomu sedmnáctého a osmnáctého století, objevení se Jamese Cooka v roce 1770 i staletí kolonizace území Karrabing, která dnes pokračuje prostřednictvím klimatické krize a těžby nerostných surovin. Motivem filmu je pak vize jiné historie, v níž nedojde k obsazení území evropskými kolonizátory, ale naopak se tu rozvíjejí mírové a vzájemné obchody s makasarskými obchodníky.
Filmy jihoafrického filmaře, sochaře a performera Francois Knoetze ze série Core Dump (2018–2019) s názvy Dakar (2018) a Kinshasa (2018) vznikají jako vizuální archivy a dystopické vize budoucnosti stejnojmenných hlavních měst Senegalu a Konga. I tato promítaná díla více evokují strategie nutné k přežití v místech násilně osídlených technokratickým tržním systémem nežli tiché úložiště zaprášených bublin historie. Tento aktivní přístup k archivům jako k mediátorům historie a paměti je také čitelný z projektů uměleckého dua Lo-Def Film Factory, které tvoří Knoetze spolu s Amy Louise Wilson. Z experimentální videoartové dílny, jež promítá svá díla ve veřejném prostoru, rozšířili svou praxi o tvůrčí workshopy napříč médii pohyblivého obrazu, D.I.Y., vyprávění a performance. Ty tvoří klíčovou část praxe, v níž spolupracují s lidmi z různých sociálních skupin v otevřených kreativních procesech. Skrze dialog vytváří specifický spekulativně realistický archiv, v němž se odráží příběhy a obrazy široké komunity.
Knoetze ve svých autorských filmech pracuje s found and footage materiály, dokumentací performativních událostí a záznamy rozhovorů, skrze které kriticky nahlíží na technologie a na ně navázané ideologie. Zatímco v západním světě symbolizují technologie pokrok a společenskou sílu, na vykořisťovaných územích vytvářejí mnohovrstevnatý toxický odpad, který vzniká jak při těžbě nerostných surovin, nezbytných ingrediencí oněch technologií, tak při jejich vyhození poté, co je globální konzumenti a konzumentky nahradí novějšími modely. Ve filmech, ale také v galerijních a scénických instalacích autor zpracovává vyřazené stroje do podoby soch či kostýmů a masek, jež jsou nezbytnými figurami jeho vyprávění. Tyto entity – masky – na hranici mezi objektem a subjektem ztělesňují transformativní síly kolonialismu a technologií, ale současně provokují k novému sociálnímu uspořádání.
Ve snímku The Boat People (2020) představuje americko-vietnamský umělec Tuan Andrew Nguyen vizi budoucnosti, v níž skupina pěti dětí – pravděpodobně posledních žijících lidí – pluje po mořích a prohledává liduprázdné ostrovy. Jejich cílem je poznat příběhy světa, který samy nezažily, a to prostřednictvím objektů, jež po něm zůstaly. Film variuje problematiku paměti a nabízí vlastní, specifickou podobu archivace a vzpomínání. Ta se odehrává prostřednictvím předmětů, které skupina dětí vyřezává ze dřeva, ve snaze složit dohromady historii, jíž se pokouší porozumět. Celý akt je dovršen spálením zkopírovaných předmětů, čímž je jejich realita opět změněna.
Nguyen pracuje s žánrem uměleckého výzkumu, což je patrné už z názvu promítaného filmu. Termín „Boat People“ původně označoval vietnamské a kambodžské uprchlíky a uprchlice, kteří na malých loďkách prchali před takzvanou vietnamskou válkou. Autor ve své tvorbě reflektuje traumata lidí, kteří během života čelili koloniálnímu a válečnému násilí, a tím vytváří spekulativní archiv historických událostí založený na vzpomínkách utlačovaných komunit. Jeho dílo nahrazuje vymazanou historickou paměť. Samotný akt vzpomínání a vyprávění se v jeho pojetí stává nejen formou rezistence, ale také solidarity a prostředkem léčby.
Sára Märc
Promítané filmy:
Karrabing Film Collective: Night Fishing with Ancestors, 2023, 24’17’’
Francois Knoetze: Kinshasa, 2018, 12’42’’, Dakar, 2018, 12’12’’
Tuan Andrew Nguyen: The Boat People, 2020, 20’
Kurátor*ka: Sára Märc
Grafika: Nela Klímová
Překlad a časování titulků: Markéta Effenbergerová
Produkce: Tereza Vinklárková, Nela Klajbanová
Korektury českého textu: Michal Jurza
Překlad a korektury anglického textu: John Hill
Web support: Ondřej Roztočil
Projekt je uskutečněn za podpory Hlavního města Prahy, Prahy 2 a Ministerstva kultury České republiky.
