Klasický fotografický dokument si diváci nejčastěji spojují s obrazy zachycujícími “rozhodující okamžik”, proto by se mohlo zdát, že dílo Šejly Kamerić je ryze anti-dokumentárního charakteru. Šejla Kamerić (Sarajevo, 1976) je bosenskou umělkyní, která vstoupila na evropskou uměleckou scénu na konci devadesátých let. Její tvorbu zcela poznamenal válečný konflikt na území bývalé Jugoslávie, a tak je její práce promyšlenou post-konceptuální hrou s osobní a společenskou pamětí, kterou konfrontuje s dokumentaristickou praxí a mediální realitou.Práce Šejly Kamerić jsou vždy naplněny silným emotivním nábojem, stejně tak se vyznačují úporným minimalismem, podníceným jejím vzděláním v grafickém designu. Dokáže přejímat jazyk reklamního a mediálního světa, ale tyto strategie obrací proti otupělému divákovi, který je již přesycen mediálními obrazy. Její práce vyjadřují mnohá traumata válečných konfliktů i samotného postavení ženy ve společnosti – důležitým bodem její tvorby je její vlastní tělo. Ať již fotografuje sebe samu, jak ji známe z jejího nejznámějšího díla Bosnian Girl, či introspektivní fotografie Sorrow (odkazující ke kresbě van Gogha) nebo jakožto neviditelného účastníka děje v působivé fotografii z prvního dne palestinské druhé intifády We Were Chilling By the Pool When The War Started. V těchto i jiných dílech ale nevytváří mýtus ego-umělce, ale úspornými prostředky zdůrazňuje celospolečenské soukolí drtící individualitu (či paměť) jednotlivce.Film 1395 Days without Red vznikl jako umělecká spolupráce Šejly Kamerić a albánského umělce Anriho Saly, kdy se posléze každý z nich rozhodl vytvořit vlastní verzi natočeného materiálu. Děj se opět odehrává v místě zasaženém válkou, v dusivém bezčasí okupovaného Sarajeva v letech 1992 až 1996. V izolovaném městě jeho obyvatelé, pokud se již rozhodli vyrazit ze svých domovů, si nikdy neoblékli na ulici světlé oblečení, protože by byli snadnou “kořistí” srbských ostřelovačů ukrytých v kopcích kolem města. K těmto skutečnostem odkazuje výmluvný název celého díla.1395 Days without Red se nevyznačuje přílišnou narativitou, naopak podtrhuje bezčasí a úzkost stísněného prostředí zaměřením na jednání jediné postavy filmu, ztvárněné španělskou herečkou Maribel Verdú, která představuje charismatickou a elegantní ženu přebíhající po uličkách Sarajeva. Výraznou složkou filmu je hudba: Čajkovského Šestou symfonii hraje Sarajevský filharmonický orchestr pod vedením Ariho Benjamina Meyera. Všechny filmové scény a obrazy jsou provázané nesamozřejmým dotekem umění, tak nečekaného v období války. Agrese a násilí zde není akcentováno explicitním zobrazením, naopak celý film je naplněn principem, který by se snad dal pojmenovat jako chybění. Toto chybění je průsečíkem mnoha odstředivých přístupů ke společným vzpomínkám, osobnímu prožívání, mediální realitě a narativní fikci. Tento film není možná dokumentací “reality”, ale také nemůžeme říci, že je to umění odtržené od prožitků a paměti miliónů lidí.
Výstava probíhá v rámci festivalu Fotograf.
