V roce 2024 z více než 50 přihlášek komise složená z kurátorek galerie Nely Klajbanové a Sáry Märc a umělkyně a pedagožky Báry Mrázkové vybrala dva vítězné projekty:

ZAHER JUREIDINI: RESISTING ERASURE: VISUAL HISTORIES

Výzkumná práce Zahera Jureidini zkoumá vlivy mocenských dynamik na uchovávání vyprávění a příběhů v pohyblivém obraze. Výzkum se soustředí na marginalizované příběhy z arabských a palestinských kultur a na jejich udržování a obnovování v kontextu dominantních koloniálních vyprávění. Studie zkoumá historickou a současnou vizuální dokumentaci od raných koloniálních záběrů až po moderní snímky a zdůrazňuje roli arabských a palestinských umělců a umělkyň a filmařů a filmařek v odporu proti vymazání kultur. Výzkum pak vychází z přesvědčení, že filmové natáčení v regionu může být hlubokým politickým aktem. Proto se v rámci výzkumu Jureidini zabývá různými formami pohyblivého obrazu, aby osvětlil složitost vyprávění pravdy a zobrazování identity v kontextu systémového vymazávání.

Zaher Jureidini je libanonský kameraman žijící v Praze. Magisterský titul získal na Filmové a televizní fakultě Akademie múzických umění v Praze (FAMU). Zaherova tvorba zahrnuje celou řadu témat, od sociálních a politických vyprávění až po rozmanité umělecké imaginace. Natáčí různé typy vizuálních projektů – krátké filmy, hudební videoklipy, umělecká videa a reklamy. Mezi Zaherovy kameramanské práce patří například krátký film Sea Salt (2023), který měl premiéru na 80. ročníku filmového festivalu v Benátkách, a za který získal cenu za nejlepší kameru na festivalu krátkých filmů FILMAY Short Film Festival Kumanovo v Severní Makedonii. Kromě kameramanské tvorby se Zaher věnuje kurátorské práci, filmové teorii a výzkumu.

JÁCHYM ŠIDLÁK: EREMOS: FILM A POMALÁ ZTRÁTA LIDSTVÍ

Eremos: Film a pomalá ztráta lidství je audiovizuální esej, která se afirmativně noří do temnoty vystižené řeckým slovem „eremos“ – pustina neurčená člověku, opuštěná divočina. Esej apropriuje, ohýbá a syntetizuje záběry z filmů Poznámky z Eremocénu (2023, r. Viera Čákanyová) a Spící lůno (2017, r. Scott Barley) s cílem nejen popsat, ale přímo následovat jejich afektivní rozměr, spočívající v melancholii ze ztráty lidské perspektivy. Záznam osobní zkušenosti s těmito filmy se v eseji stává hnací silou vytvářející paralely mezi oběma díly a zároveň podnětem k úvaze o významu situované zkušenosti pro filmovou kritiku.

Jáchym Šidlák dokončuje studium na Katedře filmových studií na Univerzitě Karlově v Praze, které ho přivedlo k zájmu o pohyblivé obrazy expandující do nejistých budoucností, planetárních nebo mikroskopických měřítek, a taky ke sférám posthumanismu, post-cinema a vůbec všech post-věcí. Mezitím post-ironicky tráví dny (někdy i noci) prací v kině, občasným kritickým psaním, stříháním audiovizuálních esejí nebo pořádáním otevřených ekologických seminářů s názvem Klíčení.