Představy komunity VII: Elementární možnosti propojení

Datum: 05.10.2021
Začátek: 19:00

12.10. od 16 hodin: Performativní procházka Sboru družstva život (Denisa Langrová, Jonáš Richter, Ruta Putramentaite).
Jaké melodie jsou ukryty v periodických tabulkách prvků? Kde hledat současnou alchymii a kolektivitu materiálů v parku Folimanka? Kde končí žár slunce a začíná teplo našich těl?
Přijďte se Sborem družstva život společným zpěvem prozkoumávat zpřetrhaná pouta živlů. Sejdeme se před galerií!

 

Kurátoři: Anna Remešová, Lukáš Likavčan, projekt je ve spolupráci s Fotograf Festivalem #11

online: na webu etc.galerie od 9. do 12. října

 

Elementární možnosti propojení

it is impossible to tell where one ends
and the other begins
rock and bacteria
organic and inorganic
both living and dead

Výběr videí pro promítací pásmo v rámci Fotograf Festivalu vedla radost, anebo intuice, anebo možná obojí. Na úplném začátku bylo video Elementární tendence soudružnictví a vazeb, bakalářské diplomní dílo Denisy Langrové, nad kterým jsme se během konzultací několikrát potkaly. Pak se postupně nabalovala další a další videa; některá na doporučení, některá jsem vybrala, jednoduše protože je mám ráda. Až teď, když píšu tento text, se na videa dívám znovu, hledám mezi nimi souvislosti a začínám si říkat, zda bude výběr dávat smysl i divákům a divačkám. Stojím totiž před dilematem. Jak intuici přepsat do slov, a předstírat tak intenci? A jak popsat něco, co se popisu brání a uniká v neustálém pohybu?

Tu první otázku nechám ve vzduchu, ale ta druhá nás přivádí blíž k dílům samotným. Téma pásma bylo od začátku jasné: současný život člověka na planetě je neudržitelný; zažíváme a budeme zažívat drastické dopady změn klimatu; hledáme různé formy řešení, ale také popisu toho, co se děje, a zjišťujeme, že jen racionální a vědecký úhel pohledu nestačí, že problém tkví kdesi ještě hlouběji, tak hluboko, kam až čísla, měřáky nebo slova nedosáhnou. V jádru každého prvku či částečky hmoty, které se zdají být oddělené, diferencované, popsané, správně rozřazené, ale ve skutečnosti jsou spolu úzce provázané. Je nemožné říci, kde něco končí a jiné začíná.

Tato věta zaznívá ve videu Serpent Rain (2016) filosofky Denise Ferreiry da Silvy a filmaře Arjuny Neumana. Jedná se o jejich první společné dílo, které později doplnily práce 4 Waters: Deep Implicancy a nedávné Soot Breath // Corpus Infinitum. Ve videu autoři tematizují současné globální otázky, jako je migrace nebo devastace životního prostředí, ale spíše než dokumentární popis si za formu volí experimentální filmovou esej, ve které se jako v obrazové koláži mísí politické úvahy s básněmi, ve snaze nalézt rovnováhu mezi oběma a zároveň rovnováhu mezi různými materiály a vrstvami skutečnosti – a to i velmi konkrétně, fyzicky, tedy například mezi vrstvami zemského povrchu. Hlas Denise Ferreiry da Silvy vede naši pozornost směrem k otázce práce a k tomu, jak využívání lidských těl v kapitalismu úzce souvisí s rozpadem organické hmoty, s rozpadem prostředí, ve kterém žijeme, a to za cenu zvyšování zisku soukromých společností. Záměrem Serpent Rain však není přímý popis mocenské infrastruktury, jako spíše pochopení principu modernity a myšlenkového rámce, jehož kritika je ve videu postupně formulována skrze obraz, nikoliv slova. Dlouhé observační záběry, které sledujeme, kladou přímou otázku: lze spatřit všechny vztahy světa, všechna propojení světa v jedné konkrétní hmotě? Může být ledový vodopád obrazem celistvosti?

Video Serpent Rain záměrně volí nelineární proud vnímání, jednotlivé promluvy dělí dlouhé statické záběry a pohled na ruku, která míchá karty. Ale stěnami kruhu, kolem kterého scénář tančí, není představa postupného vývoje, který odkrývá další a další informace. Jádrem je samotná hmota a ta určuje, co se bude dít pak. Film rozvíjí ideu historického materialismu, která se kriticky staví k představě lineárního času, jakéhosi plynulého vývoje, na jehož konci stojí vyspělá civilizace. Dnes jsme naopak svědky toho, že naše činy mají nedozírné a nečekané důsledky. Jaký krok ve vývoji lidstva představuje suchá a neúrodná půda? Jak do tohoto systému hodnot zapadají tající ledovce, které už neochlazují planetu? A jakou roli v celém příběhu mají lidé, kteří utíkají ze zemí, kde už se nedá nadále žít?

Denise Ferreira da Silva se ve svých textech dlouhodobě zabývá propojením globálního oteplování, vysídlování lidí a vytěžování přírodních zdrojů. V eseji Krize evropské imaginace popisuje osvícenský klasifikační systém, který za nejdokonalejší živou formu pokládá lidský organismus a dle něj určuje porozumění jiných forem. Ferreira da Silva ale píše, že je třeba se od tohoto antropocentrismu odklonit a nevnímat jeho působení na planetu jako účinnou příčinu globálního oteplování nebo jako řetěz kauzálních dějů. Navrhuje soustředit se spíše na právní a symbolické řády, které změny klimatu způsobují především: na extraktivismus, kolonialismus a rasismus. „Je pravdou, jak tvrdí myslitelé antropocénu či kapitalocénu, že příčinou [globálního oteplování] je zemědělská a průmyslová výroba; pravdou je i to, že příčinou je rovněž rozsáhlé a intenzivní vytěžování pevných i tekutých látek Země, jako jsou fosilní paliva či půdní živiny vyživující pole a hospodářská zvířata. Málokdo však věnuje pozornost tomu, že hromadění plynů v zemské troposféře velmi úzce souvisí s vykořisťováním práce a vyvlastňováním země: tedy že nadměrná koncentrace výrobních prostředků i přístupu k nerostným surovinám koresponduje s nadměrnou koncentrací skleníkových plynů.” Ferreira da Silva a Arjuna Neuman proto ve svých dílech usilují o proměnu naší imaginace od rozlišovaných kategorií k těm propojeným. Odmítají primát vědy jako nástroje při popisu světa a jeho proměn a inspirují se u předsókratovského myslitele Empedokla, který definoval jako základní látky čtyři elementy: oheň, vodu, vzduch a zemi. Tyto základní živly a jejich vzájemné propojení ve všem živém jsou i tématem videí Denisy Langrové a Andráse Cséfalvaye.

„Svět jako celek. Je to obtížné si jej představit, protože jde o výrok proti zkušenosti, ale svět nemá části. Realita je jedna… buď jako totální kontinuum, anebo naplněná jemným diferenciovaným zrnkem. Stále ale neexistují žádné odlišné části, pokud není snaha je vidět,” říká fiktivní Isaac Newton v melancholickém videu Newtoniana (2018) od Andráse Cséfalvaye. Newton během promluvy zpochybňuje sám sebe jako zakladatele exaktní vědy, jako někoho, kdo rozvinul matematizovaný pohled na svět, ze kterého se vytrácí hodnoty etiky („Jsem dobrým člověkem?”), aby nalezl způsob pojmenování okolních dějů založený na reflexi a procesualitě. Jak ale spočítat jevy, které jsou neustále v pohybu?

„Číslovost” vytlačila ze světa citlivost, aby se akceleroval výnos, který lidem využívání přírodních zdrojů přináší. Denisa Langrová si pro video Elementární tendence soudružnictví a vazeb (2021) vybrala jako jeden z mnoha příkladů velkochovy zvířat; konkrétně natáčela v hale s velkým stádem krav chovaných pro mléko. Ve voiceoveru popisuje zpřetrhání vazeb jako hlavní motiv narušení rovnováhy života na Zemi: přerušení vazeb mezi matkou a potomkem, mezi krávou a prostředím, ve kterém by se mohla volně pást, ale také mezi živým organismem a člověkem, který s krávou zachází spíše jako se strojem než s živým tvorem. Krávě je proto odepřen čerstvý vzduch a pohyb, je v nekonečném koloběhu stále uměle oplodňována a dojena a za celý svůj život se nedostane téměř ven, aby nebyla narušena efektivita produkce mléka. A tak se místo průměrné délky života dvaceti let dožívá pouhých tří až pěti roků. „Cítím zde transformaci ovzduší. Vzduch je neustále v pohybu, nyní však více než kdy dřív. Život začíná nádechem, vzduch obklopuje celou zemi. Proto jsem si myslela, že tu bude oslava komunity a života. Zvláštní, je tomu přesně naopak.” Obří dopad velkochovů na životní prostředí je už dnes poměrně znám, ke změně chování ale dochází jen velmi pomalu, pokud vůbec. Denisa Langrová si proto vybírá vztah člověka ke kravám a vývoj domestikace a šlechtitelství, aby vystavěla mytický příběh o pěti živlech, kterými jako kapitolami provází. V závěru pak ke čtyřem základním živlům připojuje Aristotelův pátý element, kvintesenci, která odkazuje k nebeské podstatě, ke kruhovému pohybu nebeských těles (na rozdíl od pozemských látek pohybujících se lineárně).

Pohyblivý obraz má tu výhodu, že v čase, jak jsou za sebou jednotlivé obrazy řazeny, můžeme prožívat odlišný čas, učit se protipohybům, nelinearitě. Můžeme sledovat dlouhé observační záběry, ve kterých se zdánlivě nic neděje, uvažovat v náznacích, možná úplně beze slova, anebo jenom pozorovat. I k tomu nás vyzývá Emilija Škarnulytė převlečená za mořskou vílu či sirénu, když proplouvá tunelem pro jaderné ponorky na základně za arktickým kruhem. Video Sirenomelia (2017) je obrazovou meditací o vztahu mezi technologiemi, přírodními živly a člověkem, přičemž nás vrací k úplným prapočátkům života – k vodě, ve které vznikly jednobuněčné organismy. Možná nakonec i my zakončíme své působení na planetě kruhem, namísto jakéhosi završení rovné vývojové linie. Možná že s táním ledovců a zvyšováním hladiny oceánů se zase vrátíme zpátky do vody. Je to tak nepříjemná představa?

Anna Remešová

 

Denise Ferreira da Silva je brazilsko-kanadská filosofka. V současné době působí jako profesorka a ředitelka Institutu sociální spravedlnosti (GRSJ) na Univerzitě Britské Kolumbie v Kanadě. Ve své akademické a umělecké práci se zabývá eticko-politickými výzvami globální současnosti. Je autorkou knihy Toward a Global Idea of Race (2007) a spolueditorkou knihy Race, Empire, and the Crisis of the Subprime (2013, společně s Paulou Chakravartty) a knihy Postcolonialism and the Law (2018, s Markem Harrisem). Na podzim letošního roku vyjde její kniha Unpayable Debt. Společně s Arjunem Neumanem natočili tři filmy: Serpent Rain, Soot Breath // Corpus Infinitum a 4 Waters: Deep Implicancy, který se zabývá globálními problémy, jako je migrace, přesídlení, dědictví kolonialismu a ekologická devastace, a klade si otázku, co se stane, když se etické myšlení zbaví hodnot.

Arjuna Neuman je umělec a filmař žijící v Berlíně. Pracuje s formou experimentální eseje, v rámci níž prostřednictvím různých perspektiv spekuluje o budoucnosti a kombinuje afektivní a tělesná témata s geopolitickými a planetárními otázkami. Vystavoval například ve Whitechapel Gallery v Londýně, na Sharjah Biennial ve Spojených arabských emirátech, v Haus der Kulturen der Welt v Berlíně, v Centru pro současné umění v Singapuru nebo na 56. mezinárodním bienále výtvarného umění v Benátkách.

András Cséfalvay je vizuální umělec, digitální vypravěč, akademik ze Slovenska, který v současné době vyučuje na Vysoké škole výtvarných umění v Bratislavě. Vystudoval malířství a matematiku v Bratislavě, poté na Vysoké škole výtvarných umění napsal disertační práci o užitečnosti a reálnosti fikce. Ve své tvorbě se zabývá vztahem kultury a technologie, politickými a etickými aspekty naslouchání nedominantním hlasům a interpretacím světa. Jeho nejnovější projekty se zabývají vztahem mezi astronomy a původními obyvateli při stavbě teleskopu na Mauna Kea, letem dinosaurů jako technologií pro přežití vyhynutí nebo rekategorizací planety Pluto. Je spoluzakladatelem platformy digitálního umění na Vysoké škole výtvarných umění v Bratislavě.

Denisa Langrová dokončila v roce 2021 bakalářské studium na UMPRUM v Ateliéru sochařství Edith Jeřábkové a Dominika Langa. Tematicky se její práce opírají o ekofeminismus, environmentalismus a animal studies – potažmo o mezidruhové vztahy. Ve své tvorbě, která je často založena na uměleckém výzkumu, zkoumá, jak se protínají příběhy lidských a nelidských zvířat. Volně kombinuje reálné a fiktivní prvky, čímž vytváří ve svých videích hybridní spojení žánrů dokumentu a pohádky. Momentálně pracuje v Komunitní zahradě Pastvina a studuje inženýrský program Management zdraví a welfare zvířat na České zemědělské univerzitě.

Emilija Škarnulytė je umělkyně a filmařka. Ve svých dílech mísí fikci s dokumentem a zkoumá geologická, ekologická a politická témata, spojená především s provozem infrastruktury, neviditelně regulované velkými mocenskými systémy. Škarnulytė se zabývá základními otázkami, které určují současné geologické období, v němž působí jako hlavní hybná síla lidská činnost. Její díla byla představena na řadě skupinových výstav, včetně Hyperobjects v Ballroom Marfa v Texasu, Moving Stones v Kadist Art Foundation v Paříži, prvního Mezinárodního bienále současného umění v Rize a Bold Tendencies v Londýně. Škarnulytė získala cenu Future Generation Art Prize 2019 a reprezentovala Litvu na XXII. trienále designu a architektury v Miláně. Její filmy byly promítány na různých filmových festivalech po celém světě. Spoluvede Polar Film Lab, kolektiv pro 16mm analogovou filmovou praxi se sídlem v norském Tromsø.

 

PROJEKT BYL FINANČNĚ PODPOŘEN GRANTY OD MINISTERSTVA KULTURY ČR A MAGISTRÁTU A HL. M. PRAHY. UDÁLOST JE SOUČÁSTÍ FOTOGRAF FESTIVALU #11.