Datum: 01.06.2020 — 30.06.2020
Hlavní projekce online & v etc. galerii: 11. 6. 2020 od 19:00
Společný výlet na výstavu v galerii Hraničář a k jezeru Milada: 13. 6. 2020
Performance půda / hlína / zem (Nikola Brabcová, Karin Šrubařová, Barbora Dayef, Karel Kunc, Tomáš Hrůza, Veronika Čechmánková): 25. 6. 2020, 19:00
Kurátorky: Anna Remešová, Alžběta Bačíková a Markéta Jonášová
V rámci druhé kapitoly celoročního programu Představy komunity, který byl nazván Sdílení krajiny, bude etc. galerie prezentovat videa, která reflektují vztah komunit a přírodní krajiny. Ke slovu se tak dostane například komunitou podporované zemědělství, různé pozemkové spolky nebo družstevní podniky, jež preferují potřeby přírody před ekonomickými zájmy, které jsou založené na vytěžování přírodních zdrojů, lidské práce a životů. Projekční blok Sdílení krajiny navazuje na skupinovou výstavu Poslední den stvoření, která běží až do konce léta v ústecké Galerii Hraničář. Také výstavu tvoří z velké části pohyblivý obraz, který z různých úhlů pokládá otázky po vztahu člověka a krajiny, kterou obývá. Sdílení obrazů se promítá do sdílení krajiny.
Právě lokální snahy o záchranu krajiny, které jsou rámovány komunitním způsobem spolužití, jsou konkrétními utopiemi současnosti, jež se pokouší vymanit z antropocentrického kolonialismu přírody a napravit to, co ještě napravit lze. Zkušenost s ohrazováním půdy a společně sdílených statků, kterou zintenzivnil neoliberalismus, ale ukazuje, že budeme do budoucna potřebovat i mnohem více, než jen utváření komunit. Jsou tedy takové konkrétní utopie cílem nebo prostředkem politického boje? Jak zohlednit toxicitu prostředí jako nutnou součást našeho spolužití na planetě? A v jaké krajině budeme žít za sto let?
Promítaná videa:
Marie Lukáčová: Pole Žin (2020), 8 min.
Marwa Arsanios: Who is Afraid of Ideology? – Part I (2017), 18 min.
Martin Dušek: Něco nad námi (2019), 7 min.
Pedro Neves Marques: Semente Exterminadora (2017), 28 min.
„Kde je dnes utopie?“ ptá se teoretička a politická socioložka Ana Cecilia Dinerstein na platformě Public Seminar v textu,[1] který otevírá proklamací o krizi sociální reprodukce, jež od finančního kolapsu v roce 2008 nabývá na čím dál větší intenzitě. Stále se zhoršující životní podmínky související s proměnou charakteru práce a ubýváním míst ke spokojenému životu – což se netýká jen urbánního prostředí, ale také míst v přírodě zatížených těžbou surovin a rekreačním turismem – úzce navazují na další krize kapitalismu. Nejedná se samozřejmě o nijak nový problém. V knize Re-enchanting the World. Feminism and the Politics of the Commons popisuje Silvia Federici, jak v průběhu 70. let dvacátého století, kdy pracovala na kampani „wages for housework“, četla práce Vandany Shivy o indickém hnutí Chipko za záchranu lesů a zprávy o zapatistických protestech v Mexiku a ve svých textech formulovala spojitosti mezi emancipací žen a boji proti ohrazování společně sdílených statků (commons).[2] Hnutí ochraňující celé územní celky, jež fungují jako soběstačné reprodukční systémy – poskytují jídlo, medicínu, ochranu, přístřeší a místa spirituality –, umožňují vnímat různé emancipační snahy v širokém měřítku, a přitom neztrácet ze zřetele konkrétní socioekonomické podmínky. Důležitou součástí těchto politik je především situování člověka v rámci přírodních ekosystémů.
Ani dnes se nic nezměnilo. V první části filmu Tři (nebo více) ekologií: Feministické vyjádření ekologické intersekcionality od umělkyně Angely Anderson z roku 2019 zaznívá z úst samotné Federici: „Kapitalismus předkládá a vnucuje pohled na tělo jako na ostrov. Odříznutý ostrov. Je to proces skutečného zbídačení, protože naše tělo čerpá energii ze všeho, co jej obklopuje. Proto v našem těle existují určité potřeby, které když nejsou uspokojeny, tak upadáme do depresí. Je to součástí celkové devalvace procesů reprodukujících život. Ty jsou považovány za přirozené, bezcenné. Naopak oceňováno je všechno, co je nějak ‚produktivní‘, jako například průmysl.“ Federici těmito slovy komentuje těžbu ropy v Severní Dakotě v USA formou frakování, což je jeden z nejničivějších způsobů dobývání nerostných zdrojů, při kterém je vnitřek země doslova štěpen na kousky pomocí směsi chemikálií a vody. Proti tomu protestují původní obyvatelé – konkrétně z rezervace Fort Berthold, kde leží území Mandanů, Arikarů a Hidatsů –, kteří se právem obávají znečištění vodních zdrojů a zasahování ropovodních systémů do míst, která jsou pro ně posvátná.
Video Angely Anderson je součástí výstavy Poslední den stvoření v ústecké Galerii Hraničář (12. 3. – 28. 8. 2020), která podobně jako program Sdílení krajiny v etc. galerii zkoumá vztah člověka ke krajině. Konkrétním impulsem k výstavě byly strategie rekultivace krajiny po těžbě na Ústecku a plánované úpravy jezera Milada, které se nachází západně od Ústí nad Labem. V horním patře výstavy dostaly prostor (pohyblivé) obrazy, které přetváří pohled na krajinu jako nekonečný zdroj surovin a území daného člověku k dobývání. Krajina je v těchto uměleckých dílech vnímána jako proces, který se proměňuje a je formován tím, jak lidé prožívají svět, ve kterém žijí, a jak chápou svou pozici v něm. Podstatnou roli v tom sehrávají také obrazy, které utvářejí naše představy o krajině.
Když se dívám na fotografie rekultivované krajiny, zaráží mě její výrazná homogenizace, zahlazování znaků. Metabolické procesy krajiny jsou zploštěny, půda má jen jednu roli – podržet rostlinu; rozmanitost půdní mikrobioty je potlačena. Jak píše Tomáš Uhnák: „Podobně jsou zploštěny metabolické procesy a diverzita mikrobiálního prostředí u postindustriálních společností. Půda by přitom měla sloužit jako zdroj výživy nejen pro rostliny, ale přeneseně i pro člověka. Je to mimo jiné konzumací bakterií žijících v půdě skrze rostliny, díky kterým lze získat imunitu a diverzitu mikrobiální krajiny. Zvyšování nebo snižování organické hmoty v půdě znamená zvyšování nebo snižování diverzity mikrobiální hmoty v lidském těle. Současné výzkumy představují další potvrzení staré domněnky, že procesy, které se dějí kolem nás, korespondují s tím, co se děje v nás.”[3]
Konkrétní utopie
Na otázku po tom, kde jsou dnes utopie, si Ana Cecilia Dinerstein odpovídá konceptem tzv. konkrétních utopií, který razil filosof Ernst Bloch v opozici k velkým utopickým idejím, jež jsou situovány do daleké budoucnosti a většinou se naší každodenní realitě vzdalují.[4] Ačkoliv mohou takové představy rozšiřovat imaginaci a zároveň formulovat kritiku současnosti, zůstávají většinou v rovině abstrakce nebo touhy. Konkrétní utopie by ale měly odkazovat ke všem těmto skutečnostem a zároveň navrhovat uskutečnitelné a reálné cesty ke změně. Konkrétní utopie nezůstávají jen přáním, vytouženým rájem, ale umožňují zažívat jiný svět již teď. Mezi konkrétní utopie lze například počítat rolnická hnutí, jako je La Via Campesina, které se zasazuje za práva rolníků, kvalitní potraviny pro všechny a ochranu půdy. V našem kontextu usiluje o něco podobného hnutí komunitně podporovaného zemědělství, které vytváří přímý vztah mezi spotřebiteli a zemědělci. Spotřebitel tak za přijatelnou cenu získá kvalitní a ekologicky vypěstované potraviny, zatímco zemědělec neztrácí ze zřetele své zákazníky – vzniká mezi nimi vzájemný vztah. Na své si přijde také půda, která díky pravidelné podpoře spotřebitelů může odpočívat, a hospodářská zvířata, která netrpí ve velkochovech.
Odbočka k zemědělství není náhodná, protože se na něm mnohé ukazuje. Je to přímý vztah člověka k extrakci přírodních zdrojů, na níž závisí lidské životy. I proto se většina prezentovaných děl v rámci Sdílení krajiny věnuje zemědělství a péči o půdu, a to z různých stran. Video Marie Lukáčové Pole Žin (2020) tvoří zčásti výpověď ekologických zemědělců; scénář k filmu vznikal v přímé návaznosti na zkušenost s fungováním ve skupině spotřebitelů setkávajících se na bázi komunitou podporovaného zemědělství. Ve videu se potkávají formálně odlišné obrazy, které propojuje sdílení, komunitní život a kritika intenzivního zemědělství. Skupina žen putuje na pole, kde raší řepka olejka, aby zde sdílely své rozhořčení nad chováním zemědělců. Neklevetí ale nadarmo, drby jsou naopak silným feministickým nástrojem,[5] dochází k důležitému předávání informací i promýšlení sebe sama jako zdroje živin pro půdu. (Traduje se například, že pokojové rostliny lze hnojit živinami z vlastních vlasů.) Stejně tak je podstatné věnovat pozornost formám komunikace, když uvažujeme o svém vlastním chování v krajině. Z těchto důvodů Ramona Duminiciou, důležitá osobnost hnutí La Via Campesina, zdůrazňuje, že expertizace a technologizace zemědělství vedla k opuštění tradice lokálního předávání zkušeností a znalostí o půdě a rolnické práci, což vede k odcizení člověka od prostředků jeho živobytí.[6]
O vytvoření komunity a jejím fungování v konkrétním prostředí vypráví také dva další projekty: celoroční program studia Prototyp, v jehož rámci v roce 2019 vznikl skupinový projekt půda / hlína / zem, a video Martina Duška Něco nad námi (2019). První z nich vznikl jako iniciativa kolektivu Prototyp (Nikola Brabcová, Karin Šrubařová), kdy se skupina umělců/umělkyň (Barbora Dayef, Karel Kunc, Tomáš Hrůza, Veronika Čechmánková) a teoretiků (Rona Jankovičová a John Hill) během roku 2019 scházela, diskutovala a pořádala výlety, přičemž jejich spojujícím tématem byla půda, reflektovaná na základě různých pohledů jednotlivých participantů. Zároveň tak vzniklo i uskupení lidí, kteří se předem neznali, ale kteří sdíleli podobný zájem o práci v souladu s přírodními procesy. Na to navazuje také performance připravená pro etc. galerii, která demonstruje rozličné přístupy k danému tématu. Vizuální, verbální i prostorovou formou připomínají účastnice a účastníci svůj zájem v rámci práce kolektivu – a mimo jiné také výlet do Mníšku pod Brdy, kde společně pracovali s červenou hlínou, kterou sbírali v okolním lese a přenášeli ji do lesní školky. Během workshopu vznikly materiální výsledky tvůrčího procesu (například různé nádoby), ale také se uskutečnila důležitá setkání, založená na spoluprožívání času ve skupině i prostředí, které materiál poskytlo.
Jinou komunitu v čase i prostoru představuje video Martina Duška Něco nad námi (2019), které původně vzniklo jako multimediální instalace. I zde se hlavním tématem stala samotná existence komunity, která reaguje na přírodní prostředí a žije v symbióze s ním. Duškova práce vypráví příběh o hledání místa, kde by jeho prarodiče a příbuzní mohli v sedmdesátých letech trávit společně čas a nacházet zde sdílenou radost. Obrazy doplňují zápisy z kroniky, které ve videu čte herec Zdeněk Maryška a popisují narušení idyly výstavbou vedení vysokého napětí. Do života společenství přichází cosi cizího, co ukusuje les, a lidem nezbývá, než se s novou situací smířit. Soužití člověka, technologie, ale také jiných sil, které demonstruje přítomnost dvě stě let staré kapličky, ve videu Martina Duška představuje jakýsi mikrosvět, ve kterém spíše než k oddělování různých skupin entit a životních forem dochází k jejich neustálému prolínání a střetávání.
Soužití s ne-lidským, ale také s toxickým, je podstatnou složkou formování každé současné komunity. A ne vždy je takové soužití jednoduché. Pascal Gielen v knize Commonism. A New Aesthetics of the Real píše, že život formující se v rámcích společně sdílených statků neznamená vždy nekonfliktní sociální dynamiky, naopak, sdílení vzniká v neustálých křečích, ve sporech, v lásce, stejně tak jako v nenávisti. Komunita není žádné romantické blouznění pod hvězdnou oblohou. „Ideologie společně sdílených statků („commonism”) [7] je hledáním nových forem soužití, což obnáší změny, jež se zřídkakdy uskuteční naráz. Vášeň a trápení (…) jdou ruku v ruce, což činí kolektivní práci poněkud tragikomickou. Sdílení statků dává často podnět k radosti, ale také ke křiku, řvaní a… pocení.“[8] Všechny tyto fyzické aspekty podílející se na fungování komunit a sdílených prostředků je třeba chápat jako podstatnou složku boje proti abstrakci procesů a sociálních interakcí, ke které dochází v neoliberalismu. Pascal Gielen tento model abstrakce ukazuje na současné financializaci každého aspektu lidského života – od pojímání člověka jako měřitelné jednotky až po finanční kapitál, pohybující se bez teritoria a vyjadřovaný algoritmy, znaky a čísly. Model abstrakce se samozřejmě propisuje také do politiky a do vztahu mezi státem a jedincem. Oproti ideologii neoliberalismu klade Gielen ideologii společně sdílených statků. Tím mimo jiné reaguje i na zvýšený zájem o téma společně sdílených statků v sociálních vědách a umění, což si vysvětluje stále výraznějšími sociálními nerovnostmi ve světě a zvyšující se touhou po reálnu. I proto pracuje (společně s druhým editorem výše jmenovaného sborníku Nico Dockxem) s podtitulem „společně sdílené statky – estetika reálna“. Jak taková estetika reálna vypadá v praxi?
„Ve srovnání s hladkou a monochromatickou, mramorovou estetikou neoliberalismu a virtuálního kapitálu ideologie společně sdílených statků plodí potomstvo na první pohled poněkud nevzhledné. To, co představuje, je vpravdě monstrózní, neboť smiřuje vše, co je ve skutečnosti nesmiřitelné.“ Zdánlivě protichůdné jsou i podoby dnešních komunit, ve kterých člověk odmítne své výsadní postavení a přijme jejich hybridní podstatu. Ve videu Semente Exterminadora (2017) od Pedra Neves Marquese jsme svědky velmi nezvyklého spojenectví – mezi Capivarou, ropným dělníkem, a Ywy, ženou-androidem. Poté, co se Capivara vrací kvůli katastrofě na ropné plošině do Rio de Janeira, setkává se s Ywy, která jej láká na jihozápad Brazílie, aby zde našel práci na sójových a kukuřičných monokulturních plantážích. Vyústění příběhu Capivary a Ywy není jednoznačné. Snad je řešením smíření? Přijetí situace takové, jaká je? Ywy propojuje geneticky modifikované plodiny s represí ženských těl, gender je konstrukcí, nástrojem kontroly a útlaku, možná je třeba opustit tyto omezující kategorie a naučit se žít v komplexitě vztahů na planetě Zemi. Jedině pak budeme schopni vytvářet nezvyklá příbuzenství (oddkin) a společenství, jak o tom píše Donna J. Haraway v knize Staying with the Trouble. Making Kin in the Chthulucene z roku 2016. Cthulhu – hybridní bytost, cosi mezi zvířetem, obludou a člověkem – je symbolem propojení různorodých forem života. Vytváření komunit a míst pro společně sdílené statky je třeba také chápat jako asambláže života, které nám všem (živým tvorům) umožňují rovnocenně existovat v podmínkách zdevastované a vyčerpané planety.
Tak jako Capivara už nezabrání rozšiřování ropné skvrny u brazilského pobřeží, ani my nezabráníme kontaminaci půdy, suchu, stoupání hladiny oceánů, množství mikroplastů ve vodě – tedy dějům, které se v neuvěřitelné rychlosti a intenzitě odehrávají přímo před našima očima. I přesto bychom však neměli vzdát boj za to, aby se stav životního prostředí nezhoršoval ještě víc. S tím souvisí i snaha o záchranu diverzity v krajině – v tom nejširším slova smyslu.
Kdo se bojí ideologie?
Hned v úvodu svého sborníku prohlašují Nico Dockx a Pascal Gielen, že „commonism” je třeba chápat jako ideologii. Nejedná se tedy jen o ideu či přání, ale o snahu zachytit celý nový ideologický systém a popsat jej z různých úhlů. Jejich cíle nejsou malé a možná v lecčems působí spíše jako proklamace než jako promyšlený politický systém. Důležité místo zde má také kultura, jejíž součástí je i produkce (pohyblivých) obrazů: „Chápeme kulturu jako základ (ne jako nadstavbu), protože kultura je nedílnou součástí procesu, v jehož rámci dáváme smysl sobě samým a ekonomikám, ekologiím, jurisdikcím a politikám společenského prostředí, ve kterém žijeme. V tomto ohledu následujeme argumenty Ernesta Laclau a Chantal Mouffe, kteří zdůrazňují úlohu diskursu v ideologických konstrukcích. Užíváním pojmu kultury rozšiřujeme koncept diskursu, což dává prostor také mimojazykovým projevům, jako je například vizualita, zvuk, pach a hmat, či veškeré smyslové vnímání, které je součástí procesu signifikace, ať už je ideologický, či nikoliv.“[9]
Pokud pracuji se strategiemi komunitního fungování a péče o krajinu, nemohu se vyhnout společenskému a politickému situování. Své o tom ví také filmařka Marwa Arsanios, která svůj nedávný dvoudílný projekt nazvala Kdo se bojí ideologie? (Who is afraid of ideology?, Part I & Part II, 2017–2019). V něm zkoumá sebeorganizaci kurdských autonomních ženských komun – a to nejprve v kratším snímku, v němž ženy vypráví o guerille žijící v horách a spoluprožívání všech komplikací, které takový život přináší; a v delším poměrně klasicky dokumentárně laděném videu o ženské vesnici Jinwar v severní Sýrii a družstvu v údolí Bikáa u syrských hranic, ze kterého se stalo útočiště pro uprchlíky. První část, která byla také vybrána do programu Sdílení krajiny, nabízí observační záběry horských úpatí, které jsou prokládány pohledy na samotnou autorku, procházející nebo projíždějící v autě po kraji. Arsanios tím několikrát deklarativně přiznává, že se díváme na video sestavené z její perspektivy a cílevědomě zaměřené na několik stěžejních okruhů témat: na ekologii, feminismus a sociální organizaci. Všechna tři témata se vzájemně protínají, ženy popisují v mluveném komentáři jak svou zkušenost se životem v horách, tak utváření lokální moudrosti vypovídající o vzájemném vztahu s okolním prostředím. „Nejsme vnějšími pozorovateli světa, ale stejně tak se na konkrétních místech jednoduše neocitáme,“ říká Arsanios na začátku videa a dodává, že je zapotřebí samu sebe a své myšlení chápat jako součást přírody. Pozorování obrazů krajiny může vybízet k pasivnímu dívání se, důležité je zde však uvědomění, jak a na co se díváme. A také, na co se budeme chtít dívat – a čeho budeme chtít být součástí – v budoucnu.
Anna Remešová
[1] Ana Cecilia Dinerstein, Concrete Utopia. (Re)producing life in, against and beyond the open veins of capital, in Public Seminar 7. 12. 2017. Dostupné online: https://publicseminar.org/2017/12/concrete-utopia/?fbclid=IwAR2a3WlNtEHgJBlN9oCso3WlhCQBTYvxbV0pTJF4hEZgh1JyKXXiQ8i3oAE (vyhledáno dne 24. 5. 2020).
[2] Silvia Federici, Re-enchanting the World. Feminism and the Politics of the Commons. Oakland, CA: PM Press, 2019, s. 2.
[3] Tomáš Uhnák, Úvod do politické ekologie trávení, in: Kapitál 02/2019, dostupné online: https://kapital-noviny.sk/uvod-do-politicke-ekologie-traveni/ (vyhledáno dne 27. 5. 2020)
[4] K tomu viz. také Jakub Ort, Konkrétní utopie jako koncept pro radikální politiku, in Alarm 26. 8. 2019. Dostupné online: https://a2larm.cz/2019/08/konkretni-utopie-jako-koncept-pro-radikalni-politiku/ (vyhledáno dne 24. 5. 2020)
[5] Silvia Federici, Witches, Witch-Hunting and Women, Oakland, CA: PM Press, 2018, kapitola V. „On the Meaning of ’Gossip’“, s. 35–43.
[6] Viz Tomáš Uhnák, rozhovor s Ramonou Duminiciou: Rolníci jako prekariát mezi zemědělci. Stabilizace lidí a klimatu spočívá ve stabilizaci rolníků. In Kapitál, 11. 2. 2020. Dostupné online: https://kapital-noviny.sk/rolnici-jako-prekariat-mezi-zemedelci-stabilizace-lidi-a-klimatu-spociva-ve-stabilizaci-rolniku/ (Vyhledáno dne 24. 5. 2020). A David Přílučík a Anna Remešová, Umění antropocénu, díl 1: POJMY. Dostupné online: https://artycok.tv/43396/umeni-antropocenu(vyhledáno dne 24. 5. 2020).
[7] „Commonism“ vychází ze slova commons. Do češtiny by byl nejpřesnější překlad komunismus, neboť obě slova – komunismus i commons – mají stejný základ v latině, kterým je slovo communis, tedy „společný“.
[8] Pascal Gielen, Common Aesthetics. The Shape of a New Meta-Ideology, in: Commonism. A New Aesthetics of the Real (eds. Nico Dockx & Pascal Gielen), Amsterdam: Valiz, 2018, s. 82.
[9] Nico Dockx & Pascal Gielen, Introduction. Ideology & Aesthetics of the Real, in: Commonism. A New Aesthetics of the Real (eds. Nico Dockx & Pascal Gielen), Amsterdam: Valiz, 2018, s. 56–57.
Finanční podporu projektu poskytly MK ČR a MHMP.
