Obal může izolovat, chránit, věznit, schovávat, vystavovat apod. Vstupujeme-li do prostoru, vcházíme někam, nebo vycházíme odněkud?

Instalace Petra Krátkého využívá i samotnou galerii, bílou krychli, jako krabici. V předních oknech galerie a jejich černých, kovových zárubních můžeme rozpoznat černé rámy ohraničení vystavených obrazů. Prefabrikované prezentační boxy (zjevně značky IKEA) odpovídají předpřipravené povaze celého prostoru. Krátkého gestem se tak stávají součástí uměleckého počinu.

Autor i jinak využívá hotové produkty jako materiál. On sám nestvořil rámy IKEA, ani prostor galerie, ani lepenkové krabice (používané jako průmyslový obal), alespoň ne v materiálním slova smyslu. Kromě toho se však i samotné obrazy nesou v podobném duchu, jelikož použitý materiál představuje výsledek komerční, masové výroby – jedná se o reprodukce děl z knih a katalogů o umění.

Jedinečnost instalace Petra Krátkého spočívá v tom, že diváka vyzývá k přehodnocení téměř všech nejdůležitějších otázek teorie umění. S původními obrazy zachází se stejnou zvídavostí, která vedla Theo van Doesburga v jeho Kontrakompozici k překlopení Mondrianova světa o 45°. Krátký původní umělecká díla vyvlastňuje, rozkládá na jednotlivé elementy, a následně je skládá podle sebe. Nejde však nutně o deklaraci, nýbrž spíše o otázku, experiment či návrh.

Rozjímá nad pojmem autorství, zpochybňuje koncept originality a studuje samotné jádro uměleckého díla. Zkoumá, jak nepostradatelné jsou v díle takové složky jako barva, tvar či struktura. Spočívá samá podstata obrazu v jedné z těchto složek, nebo v jejich součinnosti? Nebo snad ještě v něčem jiném? Kromě toho ovšem také poukazuje na vztah mezi produkcí a reprodukcí a dotýká se i tématu interakce s divákem.

Jeho styl je čistý, jasný a obdivuhodně střízlivý. Instalace Petra Krátkého je elegantní sumou mnoha koncepčních diskurzů.

Miloš Toth