Datum: 13.06.2017 — 09.07.2017

Přes oceán je to kamkoliv daleko. Po nekonečné vodní ploše je možné putovat celé dny, ale stále beze změny horizontu. Objektivní vzdálenost geografických bodů na dvou pevninách se nemění ani se zlomovými politickými událostmi. Ale něco se přeci jen postupně mění. Jsou to změny, které nám umožnily být nablízku i s těmi, kteří bydlí na jiném kontinentu. Můžeme se často navštěvovat, vidět se na obrazovkách, sdílet své zážitky okamžitě.

Zdá se, že vzdálenost tak byla zbavena své tíživosti. Opozice blízkosti a vzdálenosti jako by přináležela starému světu, ve kterém platil řád země – neboli terrání řád. Ten byl do značné míry spojen s pevným zakotvením v konkrétním místě. K němu se často vztahuje historie, rodová příslušnost, vlastní identita. Co se však děje s identitou jedince, který o toto zakořenění přijde?

Ústředním motivem videa Lucie Rosenfeldové se stalo pole, které na dálku vlastní její teta. Příběh pozemku je úzce navázán na tetinu emigraci do USA v 80. letech, což znamenalo nejen opustit svou zemi, ale také přijít o veškerý majetek, který jí byl po odchodu zkonfiskován. Po smrti jejího otce se zděděný kus pole stal symbolickým i reálným majetkem spojujícím tetu s místem, od kterého byla na dlouhá léta odtržena.

Lucie Rosenfeldová se rozhodla ve svém videu zkoumat právě různé podoby vlastnictví a identity utvářené skrze sepětí s místem. Rozpory vznikající mezi autorkou a její příbuznou, s níž vedla na toto téma hovory, pramení mimo jiné z odlišných zkušeností různých dob a jim náležících prostředků, skrze které je možné se k vlastnictví území vztahovat. Od katastrálního úřadu koupila Rosenfeldová balíček dat, udávajících na základě změřených výškových bodů parametry a hrubý charakter krajiny. Balík dat je zformován do podoby jakési mapy odpovídající původnímu skenování krajiny z letadla. Ve 3D modelu je možné rozpoznat základní plasticitu povrchu, detaily jako rostlinstvo a architektura se však objevují ve zkreslené podobě a reliéf tak asociuje daleko více imaginární krajinu než přesný model. V této grafické podobě se zde spolu potkávají dva geografické fragmenty, skrze které nahlížíme vztah hlavní protagonistky k soukromému vlastnictví místa. Jedním je část města, ve kterém žila před emigrací a v němž se nachází zkonfiskovaný byt. Druhým je pole, které teta nedávno nabyla dědickým právem.

Ačkoliv video pracuje s dokumentárními prvky, ve výsledku nevypovídá ani tolik o figuře tety a její touze vlastnit kus půdy, spíše se jedná o audiovizuální interpretaci takové touhy. Tu Lucie Rosenfeldová uchopuje nově v pravidlech digitálního řádu, který jedince od jednání v hmotném světě přivádí k operování se shluky dat – cloudů. Při příležitosti nové interpretace dochází k přehodnocení starého modelu vlastnictví. Terrání řád se však do současnosti navrací ve své nepatřičnosti a legitimizuje touhu po soukromém vlastnictví. V rozhovorech s tetou autorka odkrývá paradoxy současnosti, v níž se uplatňuje staré uspořádání stejně tak jako to nové. S pohledem upřeným vstříc digitální revoluci totiž nelze opomenout, že tělo je stále přitahováno gravitací terráního řádu. Tak lze i chápat použití „tělesných“ záběrů, které můžeme ve filmu vidět a které opisují rozechvělý pohyb kameramanky.

Nelze zapomenout na místo identifikace, které je přímo spojeno s reálnou půdou, a věřit ve vidinu digitálního rozhraní, v němž zdánlivě neexistují takové mocenské vztahy, jako se odehrávají v otázkách movitého majetku. Naopak, problematizace odmítnutí terráního řádu patří k jedné z hlavních zpráv filmu Lucie Rosenfeldové. Protože také oceán svou ne-hierarchickou tvář hladiny jen předstírá. Ve skutečnosti je rovněž podřízen pravidlům vlastnictví a politiky, jako je tomu u půdy.

Poděkování Jířímu Němcovi, Vojtěchovi Radovi a Jakubovi Ročkovi a dalším, kteří pomohli s relizací a instalací výstavy.

Kurátorky: Alžběta Bačíková a Anna Remešová