Datum: 28.05.2015 — 21.06.2015
Začátek: 19:00
Výstava byla pojmenována po knize esejů polské prozaičky Olgy Tokarczukové. Ve stejnojmenném textu Tokarczuková přibližuje zážitek z dětství, kdy jako malá dívenka uviděla stát medvěda ve frontě v obchodě. Konflikt, kdy byla konfrontována s pohledem “dospělých”, kteří ji nařkli ze lži, vnímá jako důležitou událost, která radikálně narušila její důvěru v autoritu rodičů. Jak píše, v tomto okamžiku si uvědomila, jak je pravda subjektivní a jak každý z nás žije v rozporu mezi vyprávěným životem-mýtem a zdánlivě objektivní „realitou“.
Pro všechny tři vystavující umělkyně je společným pojítkem zkušenost s ilustrací knih a periodik, potažmo animace. Tedy svět, který je spjat s imaginativní hrou s náznakem, asociativní hrou nespojitelných prvků. Formální blízkostí (převzetí jisté stylizace, narativnost) veškeré podobnosti končí – formuje je zcela odlišné myšlenkové zázemí. Jejich přístupy k reflexi společenského řádu, historii či naši přítomnosti se přímo rozcházejí a každá z nich uplatňuje jiný druh rezistence vůči společnosti, byť jen třeba v náznaku, výběrem témat či vlastní životní praxí. Názory, postoje či “pouhé” emoce nemusí být deklamativně viditelné, jsou vtisknuty do samotné distribuce vizuálních znaků a vyjadřují se k tématům genderu, sociálního vyloučení, ekologie.
Ladislava Gažiová je empatickou pozorovatelkou, která formální stylizaci využívá k demytizaci závažných společenských předsudků. Její práce je řetězením a propojováním pečlivě zvolených obrazů, které posléze redukuje až k abstrahovaným znakům. Především je její tvorba formována vytrvalým zájmem o pocit vyloučených lidí z běžné společnosti, a to na základě etnika či společenského postavení. V etc. galerii rozvíjí svůj zájem o post-koloniální situaci v Africe, kdy se zaměřila na reflexi ugandské výtvarné akademie, ve které se střetává od konce 30. let 20. století implantovaná evropská výuka dle klasického západního kánonu s opětovným nalézáním vlastní “přirozenosti”. Navzájem se střetávající myšlenkové proudy vyvolávají v tamější umělecké komunitě (a nejen v ní) rozpory, které jsou dosud živé.
Eva Maceková se necítí být umělkyní, je ostatně známá spíše na poli (dětské) knižní ilustrace. Její tvorba, oscilující mezi velmi řemeslně zvládnutou kresbou a rozmáchlým expresivním výrazem, často zaujme množstvím systematicky dohledávaných informací ke každému jednotlivému cyklu. Její práce v etc. galerii tak v sobě skrývá množství odkazů k tradovaným představám o pekle a taktéž zahrnuje výjevy ze znovuobjevených apokryfů k Novému zákonu, sugestivně líčící apokalyptické vize konce světa. Díky působivé Evině imaginaci vidíme jarmark prapodivných bytostí, konajících nesmyslné úkony a rituály – jsou to zneklidňující představy lidské fantazie a podvědomí.
Pro Veroniku Vlkovou je její práce průsečíkem, ve kterém se protínají mnohé její zájmy, vycházející především její zaujatostí konstruovaným obrazem animace. Latinské „animatio“, tedy česky „oživení“, se zdá být základním Veroničiným principem, který slouží naplňování její umělecké vize. Vytváří inscenované prostory, ve kterých nalézáme rozličné kombinace klasických výtvarných technik s digitálním obrazem. Splétání různých výrazových prostředků slouží k opětovnému nahlížení běžně užívaných předmětů a každodenních rituálů, které nemají daleko ke svébytnému konceptu animismu. Drobné náznaky narace, „malé alegorie“, bezprostředně reflektují prožívané životní události.
Olga Tokarczuková se obezřetně vyjadřuje k tvorbě obrazů, s vědomím spektakularity naší kultury, zaměřené na produkci atraktivních vizuálních podmětů, nevěří tak v bezprostřední účinky vizuality. Ovšem sama nechává promlouvat ve svých knihách smyšlené literární postavy o naší společnosti s větší “pravdivostí”, než-li by tak možná činil “reálný” člověk. Jsem přesvědčen, že díla vystavených autorek mají také podobné schopnosti jako tyto literární postavy. Ukazuje se, že představivost, schopnost vytvářet vysoce pravděpodobné iluze, se dotýká nevyřčených poloh naší humanity.
Kurátor: Martin Prudil
