Datum: 12.09.2017 — 08.10.2017
Začátek: 19:00

Během spánku se v našem – zdánlivě nečinném – těle odehrává množství různých dějů. Nejprve se výrazně sníží aktivita neuronů v mozku, které za bdělého stavu vysílají a přijímají elektrické signály. Spící začne pravidelně oddychovat, zpomalí se mu tep a uvolní svalstvo. Pomalu se propadne do hlubokého spánku a následuje takzvaná REM fáze, během které se naopak mozková aktivita zase zvýší, oči zběsile běhají pod víčky, roste spotřeba kyslíku a do spánku začnou pronikat sny.

Tělesné svalstvo odpočívá, jak hodiny utíkají nocí, mozek však intenzivně pracuje. Zpracovává podněty ze dne, třídí vzpomínky a koprodukuje barvité sny. Spící člověk se zbavuje napětí dne, během kterého se od nás vyžaduje nonstop aktivita a nepřetržité připojení, dosažitelnost a flexibilita. Oproti tomu se noční odpočinek může zdát jako poslední fáze, ve které jsme zaručeně offline.

Kdybychom ale vzali do důsledků práci mozku s informacemi nabytými v době, kdy bděle operoval během každodenních online aktivit, vypadá to, že jednou nasáté podněty začnou ve spánku žít svým vlastním životem. Produkty této činnosti přesto zatím nejsou přímočaře využitelné v masovém měřítku, takže se dá hovořit o určité autonomní sféře, která se nedá jednoduše spočítat a vytěžit.

Umělkyně Julie Gryboś a Barbora Zentková při přípravě své výstavy naráží právě na takové otázky. Vychází přitom volně z knihy Jonathana Craryho 24/7: Late Capitalism and the Ends of Sleep (2013). Je spánek poslední autonomní činností člověka, která nepodléhá vnějšímu monitorování? Je to stále aktivita, kterou nelze lokalizovat, kontrolovat a uložit do databáze v podobě nekonečných řádků dat, které by se daly využít a proměnit třeba v zacílenou reklamu?

Instalace v pojetí autorek se drží především toho fyzického, co obklopuje kulturu spánku. Objevují se v ní fragmenty ložního nábytku. Do dřeva jsou ornamentálně vyryté sítě neuronů. Autorky s materiály nakládají jako se stavebními prvky a skládají je do konstelací, které spánek spíše skrze jednotlivé asociace sugerují, než aby jej přehodnocovaly skrze podrobnou kulturně-společenskou analýzu.

Práce s materiály příslušícími k určitému významově zatíženému místu či kontextu a jejich přenášení do prostoru galerie se v jejich tvorbě neobjevuje poprvé. Skloubení materiálové hry či malby se zvukem je u nich také charakteristickým rysem: v nastalé situaci zní prostorem galerie etc. tzv. binaurální zvukové vlny, z jejichž všech možných variant vybraly umělkyně ty, které navozují relaxaci a sebe-hypnózu.

Minimální prostředí, ve kterém vibruje monotónní hudba nás ani tak nenabádá k odpočinku, jako spíše k přemýšlení nad tím, co se dnes se spánkem stalo. Fragmentárnost instalace jako by odkazovala k pomalému rozkládání této zóny – k počátkům její nucené racionalizace a analýzy. Kromě samotného procesu spánku se tato aktivita stává také tématem společensko-politických diskuzí. Ty se odehrávají na bojišti ekonomického systému vyžadujícího naši neustávající aktivitu. Nespavost je ctnost. Kolektivní únava znakem pokroku.

Kurátorky: Alžběta Bačíková a Anna Remešová