Datum: 29.09.2026 — 06.10.2026
Začátek: 19:00
Infrastruktury jsou obecně chápány jako materiální systémy, které skrz planetu dopravují energie, zdroje, zboží a lidi. Jako takové ovlivňují cenu, čas, směr i křehkost těchto přesunů. Jsou zároveň symbolem i vykonavatelkou modernity – technologické, ekonomické, politické i společensko-kulturní síly, jejíž efektivita byla do značné míry založena právě na organizaci a kontrole sítí železnic, kabelů, cest a potrubí na pevnině, ve vzduchu i na moři.
V posledních desetiletích získávaly tyto systémy stále větší pozornost, což ve společenských a humanitních vědách vedlo k tzv. infrastrukturnímu obratu. Ten upozorňuje na skutečnost, že infrastruktury nejsou neutrálními fyzickými objekty, ale aktivními politickými a kulturními silami. Nejenže organizují pohyb a práci, ale zároveň nastavují a regulují společenské chování, planetární ekosystém i vztahy mezi lidskými a nelidskými entitami. V neposlední řadě ovlivňují také způsob, jakým prožíváme vlastní subjektivitu. Nejsou tedy tvořeny pouze změtí betonu, plastu, dřeva a minerálů, ale také našimi těly, emocemi a kognicí. Jejich (naše) vzájemná konstituce vytváří síť závislostí mezi materiálními, digitálními, lidskými a nelidskými systémy, bez níž by současný svět neexistoval.
Podobně jako nevidíme ropné plošiny a potrubí, ale pociťujeme jejich existenci v rychlosti auta, ve kterém uháníme po dálnici, zůstává skrytý i způsob, jakým infrastruktury spoluutvářejí naše vnímání okolního světa i nás samotné. Fungují právě ve své zdánlivé neviditelnosti a samozřejmosti: stávají se základním prostředím našeho každodenního života, zatímco je přestáváme vnímat. Umění pak může být jedním z nástrojů, které tyto systémy zpomalují, zviditelňují, zasazují do kontextu a umožňují je vědomě prožít. Každé z vybraných děl od tvůrkyň Razan AlSalah, Tanjy Engelberts, Kyriaki Goni a Linn Phyllis Seeger se zaměřuje na specifický aspekt vlivu infrastruktur a jejich prožívání a ukazuje, jak hluboce jsou do nich naše těla zapletena. Jednotlivé filmy mezi sebou vedou dialog prostřednictvím společných motivů a symbolů, které se proměňují a vstupují do nových vazeb.
Při výběru pásma nebylo rozhodující pouze téma, ale také zdánlivý odstup, s nímž jednotlivá díla infrastruktury pozorují a vyprávějí o nich a který se postupně rozpouští v pohlcující blízkosti a vzájemnosti.
Snímek Around the same Sun (2022) umělkyně Kyriaki Goni tento vztah rozšiřuje do vesmírného prostoru a hlubokého geologického času. Jeho protagonisty, skrze něž odhaluje materiální, koloniální a multiplanetární potenciál infrastruktur, jsou dva kameny. Prvním je marsovský meteorit NWA 7034, nalezený v roce 2011, jehož původ pomohla vědecké obci určit až umělá inteligence v roce 2022. Vznikl před přibližně 4,5 miliardami let a na Zemi se dostal po srážce Marsu s asteroidem. Druhým je hornina z oblasti Pilbara v Západní Austrálii, tvořená fosilními stromatolity starými 3,45 miliardy let a představující jednu z nejstarších dochovaných hornin na Zemi. Dohromady tyto dva kameny vytyčují příběh, který se pohybuje mezi geologickou historií, technofeudální současností a spekulativní budoucností. Goni prostřednictvím jejich příběhu upozorňuje na materiální kontinuitu mezi pozemskou koloniální expanzí, technologickým vývojem a současnými představami o objevování a dobývání vesmírných těles: všechny zmíněné procesy jsou závislé na těžbě, přesunu a kontrole nerostných zdrojů a na infrastrukturních systémech, které jejich samotné objevení a potenciální využití umožňují.
Tanja Engelberts se ve své tvorbě opakovaně ptá, jak utváříme náš svět a co z toho plyne pro naši budoucnost. Její dílo Decom (2021) v sobě nese až posvátný obraz konce těžebních plošin ropy a plynu. Technologie jsou dočasné, jejich materiální stopy však přetrvávají. Obří konstrukce jsou vyzvedávány z moře a na souši rozebírány a recyklovány. Teprve v tomto okamžiku můžeme pozorně sledovat mechanismy, které z oceánských hlubin po desetiletí čerpaly přírodní bohatství a zásobovaly lidskou společnost energií. Ve filmu však nevystupují žádní lidé; vládu nad tím, co po nich zůstává, přebírají stroje. Pomalý tanec železných struktur vyvolává v publiku pocit smíření, ale také zvláštního druhu naděje: jako by rozklad fosilních monster otevíral prostor pro možné změny, které mohou přijít po nich.
Budoucnost a minulost se ovšem cyklí a z přítomnosti tak nevedou cesty jen dopředu. Kam nás tedy unáší? S pocitem nejistoty, nostalgie, nudy a touhy a pod nepřetržitým dohledem digitálních sítí a jejich technologických gigantů se ocitáme v The (Un)event (side c) (2024) umělkyně Linn Phyllis Seeger. Snímek odkazuje k typickým výrazovým prostředkům amerických road movies. Simulovaná jízda New Yorkem při západu slunce se však odehrává v rámci jeho digitální kopie – Google Maps. Její prostorová logika ovšem neodpovídá realitě a navigační funkce mapy se postupně vytrácí. Reprezentované místo se stává labyrintem plným glitchů, který za doprovodu konejšivé hudby zdánlivě posouvá své uživatele a uživatelky vpřed, ve skutečnosti je však pohlcuje a vyčerpává. Blížící se katastrofu nelze objet ani při ukrytí ve virtuálním světě.
A Stone’s Throw (2024) filmařky a pedagožky Razan AlSalah sleduje starého palestinského muže Amina, jejího otce, který vypráví svůj příběh dvojího vyhnanství – z půdy a z práce, z Haify přes Bejrút až na ropnou plošinu a do pracovního tábora na ostrově Zirku v Perském zálivu. Jeho osobní zkušenost odhaluje materiální i emocionální blízkost mezi těžbou ropy, prací a kolonizací Palestiny. Protože v současnosti na ostrově Zirku není možné volně pořizovat obrazový materiál, AlSalah pracuje s archivními fotografiemi, leteckými snímky, Google mapami a dalšími digitálními obrazy vytvořenými prostřednictvím mediálních infrastruktur. Do jejich vizuálního režimu kreativně zasahuje a vrství přes ně osobní vzpomínky, historické dokumenty a texty. Nástroje, které běžně slouží k mapování, kontrole a organizaci prostoru, tak proměňuje v prostředky vyprávění příběhu, jenž byl z oficiálních dějin vymazán.
AlSalah ve filmu překračuje geografické i historické hranice a propojuje infrastruktury práce a těžby s dějinami palestinského odporu proti sionistické kolonizaci. Vrací se mimo jiné k roku 1936, kdy ropní dělníci v Haifě vyhodili do povětří ropovod společnosti BP. Ropovod se ve filmu stává nejen symbolem infrastruktury, která propojuje vzdálená místa a umožňuje cirkulaci zdrojů a kapitálu, ale také místem odporu a boje za osvobození. Historie se zde přitom neodehrává lineárně: minulost nahlíží na přítomnost jako na možnou budoucnost, zatímco současnost se vrací do minulosti a hledá v ní jiné možnosti jednání.
Projekční pásmo tak uzavírá snímek, v němž se navrací motiv kamene, známý již z prvního filmu, tentokrát však z geologického času vstupuje do času lidské práce a odporu. Od nejstarších hornin přes těžební infrastruktury až po digitální mapy se tak ukazuje, že infrastruktury nejsou pouze systémy, které propojují planetu, ale také prostředí, která utvářejí naše vnímání, pohyb, práci, paměť a představy o historii, přítomnosti a budoucnosti.
Sára Märc
Razan AlSalah رزان الصالح: A Stone’s Throw, 2024, 40’
Tanja Engelberts: Decom, 2021, 14’56”
Kyriaki Goni: Around the same Sun, 2022, 8’30’’
Linn Phyllis Seeger: The (Un)event (side c), 2024, 7’
Razan AlSalah je filmařka působící v Tiohtià:ke (Montrealu), na území Haudenosaunee Six Nations. Ve své tvorbě se zabývá mizením vztahů, příběhů a dějin v koloniálním obrazu, který funguje jako další hranice, další zeď. Tento obraz znovu využívá jako prostor kolektivního vzpomínání a neklidných návratů do Palestiny. Razan je členkou filmového kolektivu Regards Palestiniens a vyučuje film na Concordia University.
Tanja Engelberts žije a pracuje v Nizozemsku. Ve své tvorbě zkoumá, jak dokumentovat neviditelné krajiny. V posledních letech pracuje na několika projektech věnovaných průmyslu fosilních paliv a především proměňující se krajině Severního moře a mizejícím ropným a plynovým plošinám. Ve své umělecké praxi se zabývá procesy, které uvádějí lidi do pohybu a jejichž důsledky se projevují ještě dlouho poté, co tyto procesy zmizely.
Kyriaki Goni je umělkyně působící v Athénách, která pracuje s digitálními médii, sochařstvím, pohyblivým obrazem, zvukem, textem a instalací. Ve své výzkumně orientované praxi zkoumá, jak se aktérství rozděluje a vyjednává napříč technologickými infrastrukturami, ekologickými systémy a více-než-lidskými světy. Její tvorba se pohybuje mezi lokálními dějinami a planetárními procesy a zabývá se dohledem, extraktivismem, environmentálními proměnami, umělou inteligencí, ekologickou inteligencí a alternativními sítěmi péče a kolektivního uspořádávání.
Linn Phyllis Seeger je umělkyně a badatelka působící v Londýně. Ve své tvorbě zkoumá biopolitickou moc technologií Silicon Valley prostřednictvím online médií, pohyblivého obrazu a instalace. Je držitelkou doktorského titulu z Royal College of Art.
