Datum: 17.10.2017 — 12.11.2017
Začátek: 19:00
Imrich Veber ve své tvorbě opakovaně prověřuje nazírání na každodenní realitu okolo nás. Způsoby podobnými, jaké používá sociolog, mapuje prostředí a vztahy, konstruuje reportáže bez obsahu či situace, které dávají dokumentární fotografii smysl. Vytváří tak jakýsi záznam každodenních činností a rituálů odehrávajících se na košickém sídlišti Ťahanovec, kde vystavovaný cyklus vznikal mezi lety 2015 – 2017.
Veber vytváří typologii a archiv prostředí či každodenních situací, které rozšiřují povědomí o skutečné krajině našich životů, která se zdá být stejně pustá a unifikovaná jako papír, na kterém jsou vystavované fotografie prezentovány. Člověk samotný na obraze většinou chybí, je reprezentován na základě svého okolí, budov, zastávek a podjezdů. Prostředí městské krajiny je zde tím typem reality, který je spíše naším vězením – neumožňujícím nám žít tak, jak bychom si přáli – než objektivní skutečností. Tato „místa-nemísta„ jsou pomyslným stínem našeho pohybu městem, které všichni důvěrně známe, ale na instagramu bychom se jimi přesto nechlubili. Ostatně proč taky, nepředstavují nic zvláštního, nic co by ostatní mohlo zaujmout. Jen samá šeď. Pomyslné prázdno a unifikované prostředí nám ostatně ani neumožňuje rozpoznat žádné specifické znaky konkrétního místa. Spíše odkazuje k zmiňované monotónnosti, nudě a standardizaci našeho života.
Norma, jako základní měřítko Veberova pohledu na každodenní realitu fádnosti, sice vychází z nedostavěného sídliště ve východním Slovensku, postupně se však abstrahuje a uniká ze škatulky klasické dokumentární fotografie k práci s formátem fotografe a jeho prezentace. Nejedná se však o pouhou hru nebo zrcadlení, ale o přímou interakci mezi zpracovávaným tématem a jeho okolím. Jedno nelze číst bez druhého. Veberova práce uniká do prostoru za fotografií a odhaluje vztahy a (im)potenci prostoru sídliště, ale i samotné galerie skrze práci s unifikovaným formátem papíru či polystyrénových bloků určených k zateplování paneláku.
Vytváří tak nový typ reality zmocňující se galerijního prostoru, v rámci kterého je kladen větší důraz na kontext prezentace fotografie než na její kvalitu. V tomto smyslu můžeme mluvit o blízkosti se sochařskou praxí, která používá systém zobrazení, odhalující vztahy mezi objekty, objektem a subjektem a potenci prostorů skrze jeho aktivizaci. Prostor je pro Vebera znakem, který se otiskuje jako negativ do věcí okolo – skrze papír a zdi galerie až do ekonomicko-psychologické skladby našeho života, aby otevíral nové formy společenské identifikace. Podobně jako stavebnice z domů sídliště Ťahanoviec je i samotný prostor strukturovaný do řady univerzálních matic, které ovlivňují podmínky bytí uvnitř.
Otázky, které si autor klade prostřednictvím otisků v prostoru, otevírají jistý hraniční prostor mezi aktem zobrazování a samotnou realitou, nebo alespoň tím, čím se nám zdá být. Takovou realitu pak již nelze nazírat jako reálnou či fiktivní: naše existence, náš veřejný obraz se totiž začínají zjevovat ve své nesouvislosti, nevyrovnanosti a nedozrálosti. Přesto se zdá, že se Veber s normou spíš vyrovnává, tématizuje její základní složky a analyzuje empirický prožitek, než aby se snažil o její definitivní hodnocení.
Kurátorka: Barbora Švehláková
* Imrich Veber je český fotograf a dokumentarista, který žije a pracuje v Opavě. Vystudoval fotografii a dějiny umění. Ve své tvorbě zkoumá hranici mezi dokumentem a fikcí. V současnosti pracuje jako asistent v ateliéru Tvůrčí fotografie na Fakultě umění v Ostravské univerzity.
