Datum: 12.12.2013 — 20.01.2014
Začátek: 19:00

 

 

Tvorba Hany Garové doposud měla a stále má, přes svou bytostně introspektivní kontinuitu, velmi napínavý vývoj. V nedávno pominuvší fázi, v době oficiálního rozchodu se vzdělávací uměleckou institucí, vznikla asi třicítka kreseb, které přesto, že byly odsouzeny ke krátké existenci a záhy musely být zničeny, pomohly autorce dospět k důležité katarzi. Zdánlivá brysknost výrazových prostředků kresby nabývá hutnosti a energie malířské koncentrace. Kataleptická tělesnost, latentně vysmívaný erotismus, sama touha po subjektu v erotismu obsažená i melancholicky dekadentní škleb vůči realitě a vůči její ironii; to jsou alespoň některé z psychologických a intimitě patřících zdrojů. Jimi autorka často interpretuje svá pozorování napříč bestiářem dějin umění, rovněž však čerpá z filosofických, literárních a poetických textů, které živí její křivolaký intelekt.

Gestická stopa i třaskavý nerv její kresby a malby jsou vedeny agilní dvojsečností. Jedna polovina myšlení se jak pozorováním, tak faktickým věděním hlásí k tradici, k dílům a jejich autorům, které dnes nazýváme mistry, a jejichž umění vznikalo v podřízenosti církevní nebo světské oligarchii, stejně jako mohlo vznikat i zcela podprahově, individuálně či dokonce utajeně v obecně platných námětech. Umění tzv. starých mistrů, v němž psychologie znamená ještě naturální lidskou figuru, exprese tělo a výraz tvář. Stav od extáze duševní k extázi tělesné, a stav slasti erotické a sexuální je ale rovněž tradicí transgrese. Transgresí se v této souvislosti rozumí překročení daných, často rigidních, morálních stereotypů. A je to právě erotismus, který je transgresí samotného náboženství, jak o něm hovoří filozof Georges Bataille. Erotismus je duchovním vykročením z náboženství podvratnými vášněmi a temnotami duše, násilím, jež ovládají tělo.

Druhou polovinou myšlení mašíruje současnost. Ta, přirozeně zrcadlená tichou osobností Hany Garové, je tím, co se pak katalepticky ohýbá, psychoticky třese, šklebí a čumí z papíru nebo plátna. Její snaha o technologickou důslednost, která souvisí právě s onou výše popsanou vášní k tradici, je nástrojem, který monumentalizuje jinak nepatrné nebo těžko spatřitelné věci nitra. A jindy zas se chce z tradice, zatuchlosti a smradu toho, co už tradicí není, vyvázat, a kopnout do rachitického sexismu, který je ve skutečnosti jen rigidním a sterilním strašákem. A není to jen otázka pitoreskní tělesnosti nebo plytké hry s jejím tvaroslovím. Tyto předpoklady je třeba chápat důsledně a nepřivolávat si k ruce jakákoliv přirovnání, jež se nabízejí tak lehce. Garová je příkladem současného umělce, který je nucen si ustavit konkrétní a soukromý jazyk skrze časovou i technickou konzistenci jeho prostředků, tedy prostředků malby a kresby. A ať už takový jazyk nazveme expresivním nebo opresivním, pouhým přívlastkem nebudeme nikdy dostatečně blízko tomu, na co se skutečně díváme, jako budeme spíše blízci něčemu, co si vidět přejeme. To my jsme těmi, kdo myslí výrazy.

Radim Langer