Datum: 16.12.2011 — 01.01.2012
Začátek: 18:00

 

O významu posmrtného gesta

S SEBOU RADIOVÝ PŘIJÍMAČ PRO NALADĚNÍ FREKVENCE 108 MHZ FM!!

V padesátých letech 20. století byla smrt fenoménem účasti. V roce 1956 se thanatologické symposium pokusilo o studium smrti, umírání a ztráty blízkého člověka vzbudit zájem veřejnosti a podnítit zkoumání problému smrti a jejím vztahu k chování.

O sto let později se postoj ke smrti radikálně proměnil, smrt se změnila v performance. Společná účast na smrti, reklamě, vládě, podniku a pedagogice představovaly symptomatické projevy nové liberálně-demokratické vnímavosti poválečných občanů-konzumentů. Smrt jako performance oproti tomu oslovila podnikatele informačního věku, posedlých informacemi o sobě.

Hyperthymestický RK je fiktivní postavou. Narodil se uprostřed této změny, někdy mezi Sino-britským společným prohlášením a vyhoštěním Italů z Libye. Narodil se rodičům vyšší střední třídy, kteří sami pocházeli z dělnických poměrů, trpěl přemírou vzdělání, které nepříslušelo jeho vrstvě. Několik let se zabýval znalostní ekonomií v roli nízko postaveného úředníka v soukromém sektoru. Poté se začal toulat jako sám sebe analyzující pokusný králík a dodavatel mozkových vzorků. Úloha umění ve společnosti se v předchozích generací vyčerpala, přesto se RK rozhodl vystupovat jako „umělec“. Komediantské gesto bylo pro něj nejblíž tomu skutečně náboženskému. V přetechnologizovaném světě, který uctíval tvůrčí vůdčí osobnosti a jejich všudypřítomné sociální sítě, umělecká praxe (tak říkali v té době umění) zastarala a brzy ji nahradilo utilitární „estetické poradenství“.

Když se RK blížil sedmdesátce, začal plánovat svou vlastní smrt. Rozhodl se pro euthanázii, protože tak mohl darovat svůj hyperthymestický mozek Mozkové observatoři v lepším stavu. Pokud byl mozek slavného Henryho Molaisona, jenž trpěl amnézií, tím výsostným moderním mozkem, jemu nadřazená autobiografická paměť učinila z RK nejreprezentativnější případovou studii raného dvacátého prvního století.

Mozková observatoř, kam RK chtěl dodat svůj mozek, nebyla žádným skladem konzervující historický materiál nebo katalogizujícím pracovištěm klinického výzkumu na způsob mozkových bank či archivů. Šlo tu místo toho o zachování a uchování jak fyzické materiality tak abstraktního obsahu darovaných mozků pro blaho budoucích ctihodných zájemců. Ve dvacátém prvním století určovala budoucnost přítomnost a stala se neomezenou. Mozek v observatoři musel být proto uchován spolu s příběhy, předměty a fotografiemi.

Mozek „na pozorování“, uskladněný v systému mrtvolných scanů a osobních artefaktů, vůbec není mozkem naloženým ve sklenici, ale sérií mikrotomových dílků na sklíčkách. Digitalizací a scanováním vznikne třírozměrný model a digitální mozková fosílie je pak zvěčněna na internetu. Někde v ne příliš vzdálené budoucnosti umožní vývoj informační technologie jednotlivci nesmrtelnost.

První díl zápisků virtuální postavy RK je scénografickým internetovým dramatem, v němž se RK seznamuje s tajemným budoucím uživatelem mozkové knihovny, jakýmsi podivným dvojníkem. Uživatel telepaticky krouží radiovou krajinou údolí Sorrento, kde se mu podařilo lokalizovat Mozkovou observatoř pomocí zdokonaleného mozkovo-počítačového rozhraní. Jeho zápisky doplňuje projekce 16-mm stopáže filmové krajiny, což je zatím neukončený projekt. Film vznikl ve spolupráci s umělkyní Christinou C. Nguyen.

Emily Verla Bovino (nar. 1980) je autorkou fiktivní postavy hyperthymestického RK a zprostředkovatelkou setkání RK s okolním světem. Její projekt je epickým scénografickým radio dramatem o krajinách příběhů, s nimiž se virtuální identita RK potkává v průběhu svého života, a to od pozdních devadesátých let až do poloviny padesátých let jednadvacátého století. Umělecký výzkum, který projektu předcházel, zahrnuje pracovní sérii nazvanou „Co bychom měli dělat s našimi mozky“. Je to reakce na knihu Catherine Malabou „Co bychom měli dělat s našimi mozky“. Zahrnuje články, koncepty, časové osy, neformální rozhovory, přednášky a přednáškové performance, jež čerpají z dějin umění a vývoje v neurovědě a usilují osvětlit význam v jeho obyčejnosti. Emily Verla Bovino v současné době vede svůj výzkum v texaském městě Marfa a pracuje na doktorátu z dějin umění, teorie, kritiky a praxe na Katedře vizuálního umění Kalifornské univerzity, kterou založil umělec Allan Kaprow. Její texty se objevily v Artforum.com, Frieze a Art Papers. První díl zápisků RK se vysílal online při příležitosti konání festivalu &Now 2011. Emily Verla Bovino byla rezidentkou FUTURY v roce 2010 na doporučení Viafarini v Miláně.