Datum: 30.07.2025 — 06.08.2025
Začátek: 19:00
„Tento příběh se skutečně stal. Anebo ne?“ Ptá se dramaticky Jonathan Frakes v televizním seriálu Věřte nevěřte, který na přelomu milénia zaměstnával fantazii diváků a divaček. Televizní formát kombinoval záhady, morální alegorie i městské legendy a po zhlédnutí jednotlivých epizod nabízel publiku možnost hádat, co je pravda a co smyšlenka.
„Díváte se na naše příběhy jen jedním způsobem? Ale váš úhel pohledu se může změnit. Jste z toho zmateni? Bez obav. Budete v obraze.“
Kurátorské pásmo uvedené v etc. galerii si od tohoto pořadu nepůjčuje pouze název, ale i jeho základní gesto – nabízí sérii obrazů a vyprávění, která se podobají skutečnosti, a přesto ji nějak podvracejí, přetvářejí a přepisují. Ne proto, aby nás oklamala, ale aby ukázala, jak snadno se necháváme oklamat.
Věřte nevěřte není pásmem o nepravdě, ale o mechanismech důvěry. O tom, co činí obraz věrohodným. O tom, jak se fikce může tvářit jako realita – a realita jako zinscenovaný konstrukt. Tři promítaná díla se pohybují na pomezí formálních jazyků a žánrů – mezi dokumentem a fikcí, mezi historickým materiálem a jeho přepisem, mezi režijní manipulací a performativní nejistotou. Pracují s ironií, absurditou, nadsázkou a s posuny významu jako metodou. Dívky na autobusové zastávce, které si nuceně oblékají zdravotnické uniformy; televizní tváře, které mimo záběr ztrácejí masku; ostrov, který byl možná jen snem normalizačních technokratů.
Ve světě neustálého proudu obrazů není důležité jen to, co vidíme, ale jak jsme k vidění vedeni. Prezentovaná díla narušují žánrové konvence a podvracejí divácká očekávání, čímž zpochybňují hranice mezi realitou a jejím obrazem. Humor i znejištění zde fungují jako nástroje destabilizace důvěry ve „skutečné“ události – a zároveň jako výzva k přehodnocení důvěry v prostředí mediovaných obrazů.
„Dokážete odlišit pravdu od smyšlenky? Vyzkoušejte si to. Podívejte se na následující příběhy – a věřte nevěřte.“
Michal Pěchouček: Obvyklé rukojmí, 2001, 13’28“
Obvyklé rukojmí je němé „mikrodrama“ v prostoru mezi dokumentem a fikcí. Během jednoho roku se několik dívek na jedné opuštěné autobusové zastávce nuceně obléká do zdravotnických uniforem označených jejich jménem. Dílo funguje jako metafora vynucené adaptace, genderových rolí a institucionalizace. Obsahuje silný performativní prvek – dívky jsou zjevně instruovány, jak se mají chovat, přičemž jejich nejistota je součástí výrazu. Autor pracuje s režijní manipulací jako tvůrčím gestem a její odhalení je integrální součástí díla.
Brian Springer: SPIN, 1995, 57’30“
Pirátské satelitní přenosy, které odhalují přezíravý postoj amerických mediálních osobností vůči jejich divákům a divačkám, se ve filmu Spin uzavírají do znepokojivého celku. Neodvysílané záběry získané ze satelitních sítí postupně rozplétají pečlivě utkanou strukturu televizního vysílání – systému, který potlačuje veřejnou debatu a záměrně vylučuje každého, kdo nepatří do uzavřeného okruhu novinářů, politiků, mediálních poradců a televizních kazatelů, kteří spoluvytvářejí mediální realitu. Spin se pohybuje skrze nepokoje v Los Angeles a mediální spektákl v podobě televizní talk show, jíž se staly prezidentské volby v USA v roce 1992.
Film Spin můžete zhlédnout online na Films For Action.
Adéla Babanová: Odkud spadla letuška?, 2014, 12′
Fiktivní rozhovor s letuškou Vesnou Vulović, která v roce 1972 přežila jako jediná z posádky pád letadla u České kamenice, se odehrává v nemocničním pokoji za přítomnosti lékaře (poslední filmová role Vladimíra Brabce) a vyšetřovatele. Rozhovor Vesny s oběma muži se stává jakýmsi procvičováním její ztracené paměti. Výsledkem je však nenápadná manipulace člověka bez paměti, který se jednou provždy musí spolehnout na informace od cizích lidí.
Na projekci v galerii bylo uvedeno video Adély Babanové Návrat do Adriaportu (2013, 14’23“).
Projekce: 30. 7. 2025, 19:0 (etc. galerie, Sarajevská 16, Praha 2)
Online projekce: 31. 7. – 6. 8. 2025
Kurátorka: Nela Klajbanová
Grafika: Nela Klímová
Překlad a časování titulků: Markéta Effenbergerová
Produkce: Sára Märc, Tereza Vinklárková
Na vizuálu je použit video still z videa Obvyklé rukojmí od Michala Pěchoučka.
Projekt je uskutečněn za podpory Hlavního města Prahy, Prahy 2 a Ministerstva kultury České republiky.
