Datum: 15.12.2016 — 22.01.2017

Výstavu v etc. Galerii jsme s Annou Hulačovou (1984) domlouvali přes dva roky. Za tuto dobu se pro autorku mnohé změnilo: z nadějné umělkyně, která svým invenčním přístupem k tradiční soše byla považována za určitý druh alternativy vůči “postkonceptualismu” se stala na české scéně etablovaná autorka, jejíž dílo oplývá potenciálem pro širší uznání mimo lokální prostředí. Za tu dobu se českou krajinou prohnal fenomén “postinternetového” umění, a zatímco se před pár lety v úzké kruhu  umělecké komunity byla o Annině tvorbě vynášena slova uznání, jsme nyní v situaci, kdy se mnozí lidé často i v dobré víře (přiblížit současné umění širší veřejnosti)  snaží její tvorbu zaškatulkovat, normalizovat a téměř symbolicky řečeno – obrousit všechny ostré hrany jejího asociativního přístupu.

Těmto snahám napomohla i její přítomnost na letošním finále Ceny Jindřícha Chalupeckého a následné udělení “ceny diváků“ právě Anně. Během konání finálové výstavy se začaly ozývat hlasy, že celé výstava finalistů neodpovídá současným tendencím, a je svým opožděným uznáním již “vyřešených” autorů. Annino ocenění pak bylo navrch interpretováno, z pohledu zasvěcených insiderů,  skrze její příchylností ke klasickému řemeslu a splňující tak představy širší veřejnosti o výtvarném dílu.

Proto jsme rádi, že se etc. galerie opět stala místem, které se intuitivní „tvůrčí laboratoří“ (byť i tohoto pojmu se stává klišé). Anna si vyzkoušela jiné motivy, a naopak jiných „leitmotivů“, spojených s její tvorbou se zbavila. Jiné až groteskně přehnala a reagovala tak na prostorová specifika galerie (červený koberec a malba na zdi). Vytvořila „načančanou“ a pro některé oči až nevkusnou inscenaci, která zároveň diváka znepokojuje –  a právě znepokojivé roviny jejího díla byly určitý čas zastřeny. Principy její práce se ovšem příliš nezměnil, nakonec i myšlenka ústřední konstrukce celé instalace není nová. Její tvar vychází ze starších umělčiných kreseb – ale až nyní došla k materiálnímu završení. Anna tedy navzdory (pozitivním i negativním) ohlasům své dílo rozvíjí neočekávaným způsobem – odraží její specifické myšlení, pracující s nápaditou a nečekanou asociativností.

Název výstavy je hříčkou, kterou mi osvětlila Anna v mailu, a který by bylo škoda jej krátce necitovat – uvádí nás v komplexnost a osobitost jejího vnímání světa:

„Objekt vychází z mých  starších typů kreseb, které jsou rokokovějšího charakteru. Tvar je jak křehkou dekorací, tak částečně nosníkem (soklem) pro bustu. Dvojportrét – schizofrénní monolog jedné osoby, která je siamsky rozdělena na dvě hlavy. Charakter tváří je anonymní a výraz tvoří pouze předmět, jehož funkce bývá praktickým, nutným, ale i estetickým doplňkem obličeje. Brýle pak mohou ve smyslu tvarového spojení dvou bodů – očí symbolizovat nekonečno. 

(…)  

Vánoce jsou přežitkem, stejně tak Velikonoce. Jde jen o umělé nastavování pravidel tradic. Přítomnost je tělesná a ta vnímá teplo nebo zimu.  Takže “Vánoce na blátě” mohou být Jarem. Estetika rokokové tělové růžové i tvaru instalace může být jakýmsi tělem. Stejně tak stigma v ruce, ze kterého teče pěna, je (pozdravem) “Ahoj”.“

Kurátor: Martin Prudil