Datum: 06.01.2012 — 31.01.2012
Začátek: 18:00
„A budem společně svět a mír milovat a budem společně pro ten svět pracovat. Když všichni všechněm všechno dáme, tak budem všichni všechno mít dohromady.“* Jan Brož a Vít Svoboda jsou dva mladí umělci vyjadřující se mediem kresby. Jan Werich byl český divadelní a filmový herec, obecně známý například svými rolemi uvědomělých nebo ponaučených králů. Werich je idolem a hlasatelem postoje, ke kterému tak nějak patří, že král zmoudří, že míříme k určitému pokroku, že existuje duch doby, který vše řídí, že lidé sice mají chyby, ale vždycky se z nich poučí a že vše nakonec dobře dopadne. Werich byl pozitivistou, dalo by se snad říci modernistou anebo snad jen představitelem moderní doby? Jak Werich souvisí se současným uměním? Běžný divák každoročních vánočních televizních pořadů vám zřejmě řekne, že je nesmrtelný a pravdivý herec. Co Vám k tomu můžou říct Jan Brož a Vít Svoboda? VS: „Werich je embryo Svěráka.“ JB: „Konstatní zdroj pozitivismu, osvědčené heslo filmových archivů.“ Jan Brož se věnuje přehodnocování modernistických paradigmat. Je modernismem a jeho étosem fascinován a mohlo by se pożkratším rozhovoru snad i zdát, že by jej určitým způsobem rád oživil. V současném rozdrobeném postmoderním světě, ve kterém chybí ucelené vize, byżtakové počínání bylo celkem logické, nicméně přiznejme si, že zhola nemožné. Jan si je tohoto faktu vědom, proto ve svých kresbách řeší současné palčivé sociopolitické i ryze etické problémy, jejichž neomodernistická forma je naplněna kritikou současnosti. Současnosti, kżjejíž podobě avantgardní pohled na různá odvětví lidského života velmi přispěl. Vít Svoboda je architekt. Kromě toho se věnuje kresbě a graffiti. Jeho kresby vycházejí z řady vlivů, zejména z raného graffiti 70. a 80. let 20. století. Vít nad papírem uvažuje jako nad neomezeným polem působnosti, na kterém se jednotlivé symboly, motivy, gesta a fragmenty kříží a prolínají ve zdánlivě nahodilých formacích a vzniká nový význam. Jeho způsob tvorby je intuitivní, v lecčems jej můžeme přirovnat k Brownovu pohybu ve fyzice nebo k fenoménu Náhodné procházky v matematice. Svoboda formalizuje intuitivní myšlenky pomocí náhodných kroků. Z graffiti na Vítových kresbách jakoby zbyl pouze tzv. Charakter (postava). Postavička, která by jméno měla vlastně doprovázet, se tu najednou ocitá sama o sobě. Charaktery se tak osvobodily odżpísmene a vytváří svoje vlastní příběhy. Vítovy kresby komentují i graffiti samotné, které se vyprázdnilo již krátce po svém vzniku. Graffiti, které se už stalo formalismem. Graffiti jako takové bylo také podle mne jedním z bodů, které definitivně potvrdily konec modernismu. Svým pokrytím městských sítí vlastně zčásti parazitovalo na kvazi-dokonalém systému pokroku, kterým se modernismus zabýval. Lidé, kteří byli systémem odkloněni na okraj, jej nahlodali zevnitř s velkou pomocí jeho vlastních prostředků a výdobytků. Janovy kresby narozdíl od Vítových nevznikají tak zcela intuitivně. Jsou to vlastně konceptuální díla, která pracují se snadno rozpoznatelnými motivy. Jestliže ve Vítových výtvarných počinech můžeme vysledovat stopy například k punk-guerilla kritice, která je lehká a rychlá, Jan kritizuje a relativizuje pokrok i současný svět prostřednictvím pokrokové vizuality avantgardy, již kombinuje s tvaroslovím digitálního věku. Spojení autorů na této výstavě je dialogem dvou tvůrců, kteří se snaží orientovat v problémech dnešního světa. Tento diskurz reflektují dvěma cestami, které můžeme sledovat i mimo umění. Punková anti-establishmentová, někdyżi tupá pouliční kritika se zde vzácněżsetkává s věcnou intelektuální revizí. Za použití podobných symbolů oba autoři mluví o pomíjivosti ikon, rozpadu hodnot, ożvytváření krátkodobých nových vizí. Uvědomují si velkohubost a nestabilní význam všech frází, log a symbolů. Žádný z nich si neklade za cíl diváka poučovat a nabízet řešení. Oba si jsou plně vědomi pádu a krachu vizuálních jazyků, kterými jsou inspirováni.Oba vědí, že nelze milovat svět, ale jak říká Slavoj Žižek, lze ho buď nenávidět, nebo k němu být indiferentní. Naopak jméno Werich zde funguje jako zástupce častokrát překabátěného, pozitivního a miloučkého pohledu na budoucí svět bez problémů, kde si všichni pomáhají a kde každý je tím, čím je, aby nebyl tím, čím není.
Martin Hrubý
* Jan Werich, Císařův pekař – Pekařův císař; 1951
