říjen 2005
Je formalismus projevem konceptualismu, netáže se formalismus po povaze a smyslu jazyka umění, ale nakonec k čemu je to všechno platné, pokud má autor volit mezi různými řešeními, k čemu mu to je dobré, když vhazuje lístek do urny a volí jednu z prázdných a falešných rádoby možností, které se mu nabízejí.
Tanec soboty uvrhl společnost do spotřeby nových a novějších uměleckých předmětů. Nedokázal jsem vzdorovat svým oprávněným potřebám.
Tak dlouho jsem onanoval, až jsem si natrhl uzdičku, když jsem na ni pohlédl z větší blízkosti, zjistil jsem, že je na ní napsáno postkonceptualismus.
Útržky vět napsané těsně před zahájením výstavy. Časový údaj může být i alibi, ale to souvisí s podezřením a nevěrohodností, sebejistota by mohla být tím pravým řešením.
Je neobvyklé, kolik děl se nijak nejmenuje, jaké množství je označováno Bez názvu nebo pouze datací, nemohou se vzájemně plést, když mluvím o jednom díle, není často chápáno jako dílo jiné. A snad ještě zvláštnější je, že na této výstavě jediná věc označená názvem se vztahuje k minulosti, je seskupením artefaktů z výstavy, která se již odehrála.
Když hledám důvody pro tvorbu, vidím jen opak hojnosti, mnohosti, plnosti. Jsem přejeden, je mi mírně nevolno.
Kolik bylo v životě okamžiků, o kterých je možné říci, tehdy jsem žil opravdu naplno, tato sobota byla naprosto neopakovatelná, nebo to jsou jen řeči lifestylových magazínů, které mizí s krví na útržcích toaletního papíru, s bolestí hlavy a spláchnutím záchodu.
Je zřejmě nepopiratelné, že jsem příslušníkem generace, která se nedokáže vyjadřovat, naše rétorické schopnosti zakrněly na úrovni čolka skvrnitého. Přesto se o to pokoušíme a možná po nějakém čase budeme schopni nastavit standard, normální úroveň těchto schopností, pro generace následující. Chtěl bych říci, doufám, že se toho nedožiju, ale není to pravda.
Výstava bez textu a obsahu, hlava bez myšlenek.
Je ráno, ulice je jako vymetená, koukám do tmy, navzdory tomu se mirrorball otáčí v loučích slunečních paprsků a pableskuje kolem hranic celého vesmíru. Je sobota, je dobré se pěkně obléci, učesat, stříknout si deodorant do podpaždí a vyrazit do černého rána.
Zvažoval jsem dvě řešení, jak prezentovat právě vznikající text, buď jednotlivé útržky vytisknout na různě barevné papíry, v různých náhodně volených velikostech písma a na stěně je seskupit do barevného chuchvalce; anebo vytisknout text na jeden papír s postupně, až do úplné nečitelnosti, se zmenšující velikostí písma.
Každá z těchto variant má několik podružných možností. Volba je obtížná, rozhodnutí jsou svízelná, ještě je tu třetí cesta - neúčastnit se.
Realita je šetřič, kritik revizor, umělci jedou načerno, někdy, někdo, vždy, téměř všichni, tady a teď.
Sobota přichází po Pondělí, spoušť a prázdnota po nudě a důležitosti. Nahraďme problémy požitkem, umění zábavou, stejně není jiné cesty.
Odvážné je pouze zevšeobecnění.
Jaké to je napsat pouze svůj názor, necitovat, nevymýšlet si nejrůznější konceptuální postupy k jeho ukrytí, pouze ho jednoduše a přímo vyslovit.
Hospody jsou plné, kluby také, po ulici vrávorají opilci, mnohé milenecké páry se rozhodli vyrazit do noci za zábavou. Noc se mohla zdát panenskou a plnou možností, nicméně v nejvzdálenějším koutě mysli, daleko za clonou tance, alkoholu, sexu se skrývala mnohá pochybnost.
Není volba příkazem, a možnost daností, volíme, nebo se pouze domníváme, že volíme. Jaké jsou mé schopnosti, kam až sahají, za hranice této země, tohoto jazyka.
Chtěl bych být úspěšný umělec, aby se mi umění mohlo stát prostředníkem k penězům, kvalitním požitkům, naplněnému životu. Cesta je jasná, jen má neschopnost je zarážející.
Střídám zájmeno já a my, podle nějakého klíče. Asi ne.
Málo práce, velký ohlas, strhující úspěch. Je to jen mé heslo, nebo i mých kolegů.
Může se stát obsah formou. Není ocenění těch děl, u kterých se jejich přínos zakládá na jedné jediné obsahové vlastnosti, příčinou vedoucí k obsahovému formalismu. Jaký je rozdíl, když například za kladnou hodnotu vyzdvihnu prchavost, oproti tomu když za ni označím například tekutost. A ostatně měl jsem použít slovo efemérnost. K čemu vlastně. Proč je lépe zvolit cize znějící ekvivalent běžného českého slova.
Vše patří nejen mě, ale i vám. Otázky, pochybnosti, hloupost i výstava. Plujeme na jedné lodi a v televizi nic nedávají, je to na hovno. Asi ho budu muset nazdobit korálky, vždyť smrdí, co smrdí, příšerně páchne. Tančíme a kdosi ho nohama rozpatlává po parketu. Jsem to já. Je to někdo z vás.
Nefunguje mi znak otazníku, doufám, že na mne pro to nezanevřete.
K ránu mi začaly na kůži v ohybu ruky vyskakovat drobné pupínky. Protože svědí, škrábu si je, seškrabávám pláty kůže, mám ji za nehty. Z rány vytéká mazlavá tekutina, která se do večera nalepí na šatstvo. Jdu spát a do rána se situace opět promění. Pokožka v okolí strupů uschne na troud, rozdrolí se a při převlékání pyžama v hustých závojích zasněží matraci.
Chtěl bych citovat, ale jsem příliš líný, abych si nějaký výrok vyhledal, a samozřejmě si na žádný příhodný nevzpomínám.
Slova nesměřují od začátku ke svému smyslu, nesmyslně krouží kolem dokola, tu a tam se něčeho dotknou a hned se vzdálí, je možné k nim kdykoliv a cokoliv doplnit. Hýřivá svoboda jejich použití, jejich neomezená nabídka zalehla sebe sama a rozválela svůj vlastní smysl bezuzdností až do úplné neurčitosti. Snad i proto by se má další výstava mohla jmenovat Ulrich.
Každý závazek je omezením osobitosti nebo jejím naplněním.
Je mi to vlastně všechno jedno, teď jsem na to připadl, ano, to je zřejmě mé sdělení - lhostejnost.
Co zbývá, než při pohledu na západ krást barvy, tvary, vyrvat a vykostit cizí díla, naplnit je zdejším marasmem, vlastní rozpolceností a zahořknout při pohledu na ten obraz, uzavřít se do sebe, uzřít shůry seslané podněty a doklepat to živobytí až do smrti.
Jsem-li nejistý a nechci-li dát pochyby najevo, je lépe nevyjadřovat žádné obsahy, naprosto se jich vyvarovat a řešit ve své tvorbě jen a pouze formu.
Sobota jako páteční kocovina. Metafora jako soutěživost.
Někomu se... a uhánět ho, někoho významného, někoho, kdo má vliv, lichotit mu, ukazovat mu svou práci, vysvětlovat mu ji, ale vyvarovat se v tomto směru jakékoliv přemrštěnosti, ukazovat se s ním v rozumné míře ve společnosti, říkat o svých hovorech s ním, někdy se mu trochu vzepřít, ale ne příliš, považovat tuto činnosti za další příležitost vlastní kreativity, alespoň dokud z ní plyne nějaký užitek.
Smotek, krvavá uzlina, gordický uzel liberalismu, pluralismu, vyváženosti, kladných hodnot, podivnosti, estetiky, sociálna, kontextu se mi vzpříčil v krku. Sípám, nemohu popadnou dech. Mám ho rozplést či rozseknout.
Metastáze problémů, syrovost nemožnosti, posedlost hloupostí, odvaha nikoho.
Cítím ji ve větru, negativní energii, její přívaly, dunivé rázy, radostnou nenávist, puzení k protikladu, nevím proč, a ani se mi po motivech nechce pátrat.
Být umělcem nebo hrát roli umělce.
Marek Meduna, 2005
© 2007, etc. galerie
Kateřinská 20, Praha 2, Czech Republic / info@etcgalerie.cz
