Jsme stále zvyklí domestikovat si obraz světa. Od renesance okolní prostor, jemuž říkáme "skutečnost”, vstupuje na plátno, papír či obrazovku s nárokem být zrcadlem toho, co máme před očima. Rozvoj perspektivy jako určité zobrazovací strategie předpokládal přechod od psychofyziologického prostoru k prostoru matematickému. Ten je vystavěn jako umělý vynález schopný oklamat naše vnímání, neboť spřádá novou skutečnost, jejíž švy se zároveň snaží zakrýt. Přestože umělci od dob historické avantgardy mimezi popírali či problematizovali, pojetí obrazu-okna je od klasické malby přes fotografii, film až k televizi a digitálnímu obrazu stále součástí naší kultury. A i když jsme ten trik už prohlédli a slyšíme skřípot jeho pantů, okno je stále tady a my se nechceme zbavit iluze.
"Space translations” kombinuje tyto historické a epistomologické kódy. Kódy, jež ustavují náš vztah mezi subjektem a skutečností a s ním spjatou estetiku, která prostupuje naše umělecké a mediální pole. Krajina, již vidíme tímto oknem, je znovustvořená prostřednictím alfabetických a numerických znaků z kódu ASCII a prozrazuje proces zobrazování jako konstrukt. Už se ovšem nejedná o reprezentaci skutečnosti, nýbrž o její kalkul. Což připomíná Borgesův text, v němž se mluví o mapě říše, jejíž rozměry jsou přesně tytéž jako rozměry zobrazovaného území.
V "Space translations” kresba maskuje referent, když na něj přistehuje tvář totožnou s jeho, zároveň však ukazuje gumičky, na nichž maska drží. Uvádí se do pohybu magie obrazu, zároveň se nám ale říká, že jde o trik. Fantazma skutečného je stále tady, kresba nadále vypovídá o krajině, již vidíme okny, o textuře dveří, vzorku parket na podlaze, ale výsledkem již není kresba jako produkt, nýbrž jako proces.
V této operaci každý z listů papíru formátu A4 tvořících instalaci funguje jako dílek puzzle, který nám neukazuje skutečnost, ale vůli k věrohodnému jazyku. Referenční obraz zůstává jako reziduální přízrak, který se propašoval nečitelností znaků, z nichž je každý vzorec sestaven. Kód ASCII není ke čtení, vytváří kresbu, ale jako přízračný diagram, už nikoli jako zrcadlo, a dává tak najevo, že každá reprezentace je koneckonců překlad.
Valentina Montero, 2008
/překlad Martina Mašínová
© 2007, etc. galerie
Kateřinská 20, Praha 2, Czech Republic / info@etcgalerie.cz
