Home
2007/005_mina_retrospektiva

▲ zpět◄ předchozí► další

english

MINA (Jan Mikuláštík a Milan Nálevka) Retrospektiva (1995-2007)

Prosinec 2007

Na začátek, v průběhu a nakonec

Vzpomínat na skupinu MINA znamená kroužit kolem klimatu minulého desetiletí. MINA nezpůsobila žádný paradigmatický obrat v našem chápání umění. Přesto se rekapitulací její činnosti dostáváme do blízkosti dějů na naší umělecké scéně v 90. letech minulého století, které nás dnes zajímají víc a víc. Možná na retrospektivě skupiny MINA zjistíte, že v jejich práci převládá duch recese. Žádná retrospektiva v roce 2007 však nemůže ozřejmit, jakou roli sehrála skupina MINA při uvolňování pevně uvázané šněrovačky představ, jaké má být umění.

Začátkem: Kocman, Píča, Ševčíková

Milan Mikuláštík a Jan Nálevka se potkali v prvním ročníku na brněnské Fakultě výtvarných umění. Psal se rok 1994 a fakulta existovala teprve druhý rok. Nálevka i Mikuláštík sem přišli s velmi tradičními představami o umění. Hned na počátku studií se ale seznámili s pedagogem FaVU a konceptuálním umělcem J. H. Kocmanem. Ten se jich ujal a byl první, kdo jim představil svět konceptuálního uvažování. Oba rychle vstřebali jeho pravidla a snad ještě rychleji se vůči nim začali vymezovat. A byl to opět J. H. Kocman, kdo Mikuláštíka a Nálevku představil osobnostem brněnské výtvarné scény, v první řadě teoretikovi Jiřímu Valochovi. S odstupem více než jednoho desetiletí se o počátcích FaVU mluví jako o zlaté éře synergické spolupráce mezi studenty, pedagogy a brněnskou uměleckou scénou. Mikuláštík s Nálevkou jsou k této legendě kritičtí. Atmosféru na FaVU popisují jako konzervativní a tvrdí, že jejich sílící zájem o postkonceptuální myšlení nikdo neoceňoval. Nevyvolával zájem ani u jejich vrstevníků. Kocmanova péče o oba studenty, překračující rámec výuky, byla v těchto podmínkách bezprecedentní.1 Každopádně první veřejné vystoupení si MINA neodbyla v Brně, ale v Praze. Na kolektivní výstavu Co neukáže obrazovka v Galerii U Řečických (1995), reflektující postavení televizního média,2 přispěla velkým nápisem TELEVIZE JE PIČA. V souladu s tématem výstavy lakonicky vyjádřila to, "co o sobě televize nikdy neřekne" (Mikuláštík, 2007). Pikantní dohrou účasti na Co neukáže obrazovka byla krátká recenze Ševčíková dostala na frak napsaná jako školní cvičení. Nálevka s Mikuláštíkem v ní vlastní nápis označili za "nepochybné vyvrcholení" výstavy. Zato o současně probíhající přehlídce "oficiálního umění" Zkušební provoz konstatovali, že "ztroskotala přičiněním mladé avantgardní galerie" (rozumějme galerii U Řečických). O atmosféře na brněnské FaVU pravděpodobně svědčí skutečnost, že sebeironický rozměr tohoto pamfletu nikdo nepoznal a ve škole za něj autoři sklidili pouze chválu.

V průběhu: Koalice, ironie, parodie, dada

Poté, co časopis Umělec postupně představil Mikuláštíka a Nálevku v rubrice Nové tváře, uveřejnil Umělec jejich společný projekt v rubrice Umělci sobě.3 Fotografický pás Koalice sice nevyšel pod jménem skupiny, všemi rysy však odpovídal jejímu stylu. Nálevka a Mikuláštík se v něm nechali fotografovat, jak se rozverně ksichtí do kamery a na sebe navzájem. Provokovali drobnými narážkami na možnou homosexuální orientaci aktérů a dotýkali se pomezí mezi zachycením civilní situace a stylizovanou performancí. MINA se poměrně rychle profilovala. Vlastně už u TELEVIZE JE PIČA jsou zřejmé postupy, které používá dodnes. Jak by se daly shrnout? Na počátku vždy stojí výběr některé z vnějších podmínek, pro které dílo vzniká.4 K ní pak MINA zaujme ironický postoj. Zamyslet bychom se měli nad termínem parodie, protože možná nejlépe vystihuje, jak se MINA vymezuje k dobovým tématům (identitě, konzumerismu, militarismu), uměleckým hnutím (konceptualismu, ready-made nebo minimal artu) nebo k okolnostem prezentace své práce. Užívanými materiály bývají produkty (chápejme jako odlišení od obecnější množiny předmětů a to ve smyslu předmětů sériové výroby). Citace uměleckých forem a ironizace témat vysokého umění se tak často odehrává prostřednictvím nízkého světa masové produkce předmětů a obrazů. Jednotlivé práce skupiny MINA zrcadlí témata aktuální pro kontext českého umění 2. poloviny 90. let. Jsou – li něčím specifické, potom hlavně dadaistickou pointou – střípky persifláže zaseklými do zdánlivě seriózního těla konceptuálního umění.

V průběhu: Vrcholy, Stonehenge, downgrade

Vrcholem vzájemné spolupráce bezesporu byly realizace z roku 1999: instalace Mystické zdraví, fotoperformance a videoinstalace Tradice Vertikality v Bretagni a kolekce VHS kazet s audio nahrávkami Hi-fi 99. Ve dvou nejdříve jmenovaných jsou krabice od mléka použity jako symboly zdraví. Jednou jsou "stavebním materiálem" zmenšeniny záhadného a zázračného Stonehenge a podruhé parafrází pokrývek hlavy z kroje bretaňských žen, které Mikuláštíkovi s Nálevkou připomněly zdejší proslulé menhirové řady. Na druhé straně Hi-fi 99 je ukázkovým uplatněním principu downgrade – odebráním potence, tentokrát v ryzím, technologickém smyslu tohoto legračního slova. Na VHS kazety jsou tu totiž nahrány hudební skladby a obraz je omezen na text se jmény interpretů. V jiném smyslu bychom o downgrade mohli mluvit rovněž u instalace s papírovými lodičkami plujícími po ubruse (War, 1996), která vznikla na jinak seriózním sympoziu o nakládání s papírem v Předklášteří u Tišnova.5 A koneckonců také působivost slideshow Popletená identita (2003)6 tkví v odmítnutí dokonale zakrývat stopy po záměně tváří obou autorů.

Nakonec: Legendy u ledu, Guma Guar, Nálevka, Funke

Skupiny se rozpadají a teprve pak se stávají legendárními. Při příležitosti retrospektivy bychom už mohli uvažovat, jestli skupinu MINA legendou nevyhlásit. Nebylo by to jednoduché. MINA je nemrtvý, možná spíš živý u ledu - hybernovaný. MINA nikdy neskončila, nikdy nenastalo definitivní rozloučení. Mezi pornografickou videoinstalací Robert a René, slideshow Popletená identita (2003) a objekty Asap a Status (2006) ale uběhly tři roky, během nichž MINA zůstala nečinná. Mikuláštík se věnoval aktivismu s formací Guma Guar a Nálevka samostatné tvorbě. Ready-made pro letošní Funkeho Kolín bylo podivným návratem. Sice dovádělo k absurditě pojetí site-specific, ale snad víc než kdy jindy na sebe prozrazovalo banálnost uskutečněného nápadu. Podobizny lidí s příjmením Funke pocházely z webu a pocit nepatřičnosti vyvolávaly pouze střetem s tradičním laděním dotyčného festivalu. Teprve v budoucnosti se ukáže, jestli šlo o signál, že kreativní potenciál dvojice je vyčerpaný. Teprve pak se můžeme dohadovat, jestli máme MINU prohlásit legendou.

Poznámky:

  1. J. H. Kocman zval oba mladé autory domů, kde poznali jeho rozsáhlý archiv a vyslechli si přednášky, mnohdy vedené při žehlení. Za to MINA dedikovala J. H. Kocmanovi sérii objektů – knih do vany, v nichž ironizují Kocmanovu slabost pro experiment s médiem knihy. Knihy do vany byly sešity z fragmentů igelitových tašek.
  2. Televizní vysílání mělo v roce 1995 o poznání silnější postavení než v roce 2007. Navíc nedlouho předtím, se spuštěním první soukromé stanice (Nova, 1994), vstoupilo toto médium do komercializačního a liberalizační období vývoje.
  3. Umělec 3/1999, s. 4. Tradiční popisek pod projektem „XY je umělec/umělkyně“ redakce upravila na „Milan Mikuláštík (1975) a Jan Nálevka (1976) budou umělci“.
  4. Musíme si uvědomit, že MINA jednak vystavovala výhradně na kolektivních výstavách a jednak bychom těžko hledali díla, která nevznikla kvůli pozvání na výstavu. Výjimkami jsou rané zásahy do katalogů Šedá cihla a kocmanovské Knihy do vany.
  5. Tuto „námořní bitvu“ lze pochopit až díky znalosti tabulky s vyznačenými počátky a konci uměleckých směrů a –ismů, kterou MINA převzala z autory blíže nespecifikované knize o umění 20. století. Na sympoziu v Předklášteří u Tišnova dále vznikly nejapné kresby sněhuláků.
  6. Popletená identita vznikla pro DVD kompilaci krátkých animovaných filmů It´s a question of Lust (editor Pavel Ryška).


Jiří Ptáček, 2008




© 2007, etc. galerie

Kateřinská 20, Praha 2, Czech Republic / info@etcgalerie.cz