“Je po osmnácté hodině, tvůrci sledují své kolegy na vernisáži, kelímky se rychle prázdní. Jejich tváře se často opakují.
Vidím jejich reakce a grimasy. Dívají se? Všímají si? Co je zajímá? Často nevím, co cítí.
Najednou jsou takový oblečený, roztěkaný, měkký, kožený, upocený, navoněný, vlasatý a komunikujou.”

Magda a Eva se rozhodly vidět jinak, dozvědět se víc, a to bez samozřejmé orientace zrakem – jde o novou zkušenost a nové chování. Vnímání okolí nechaly na sluchu, hmatu a čichu, které jakoby v nové situaci zbystřily…možná ještě bude čas na hru, především půjde ale o zkoumání sebe sama, své pozice a práce, o postavení současného umělce a uměleckého publika. Vzniká nová situace, kde vše je jako vždy na svých místech (galerie, prostor, stěny, světlo) a všichni jsou tu jako pokaždé (umělci, kurátoři, letka, kamarádi) a přeci tentokrát jinak.

Skrze nový pohled prostupuje samotný obsah výstavy – objekty v prostoru mají přímý, někdy nepřímý vztah ke znakům a symbolům vyskytujícím se v dětském říkadle Slepá bába. Podle Petra Nejedlého z Ústavu pro jazyk český, je třeba lidové verše a obrazy číst jako rytmické básně, které ztratily dnes již pevnou souvztažnost k původním mytologickým motivům, a tak je můžeme přirozeně vnímat v jejich pravé kráse a čisté poetice obrazů a rýmů. Eva a Magda si vytvořily vlastní básnické prostředí, kde pracují s křehkými, jemnými předměty a zároveň “nevýstavním” nainstalováním relativizují to, co je typické v  “běžném galerijním provozu” – zaretušování případných nečistot nebo zvolení správné kompozice vystavených objektů…Předkládají nám minimalistickou instalaci “naslepo”, kde si analyzují pro sebe možnosti umělecké práce a její limity (šití bez kontroly zraku, manipulace s křehkými předměty; jejich netušené rozbití). Prvek živé akce je při tom přítomný ve vystavených objektech i ve hře s diváky a sebou samými v čase vernisáže.

Markéta Vinglerová